Pøíhoda, o které chci vyprávìt se stala v dobì, kdy nám ke dvìma dìvèatùm pøibyl vytou¾ený chlapec. Starší dcerka mìla 8 let mladší 4 roky. Narození bratøíèka obì uvítaly, menší sice spadla z lopatky jak se øíká, starší to u¾ mìla za sebou a stavìla se proto k situaci odpovìdnì. Byla to moje pomocníèka.
Jednou jsem cosi dìlala v kuchyni a najednou jsem uslyšela nìjaký podivný výkøik. Nebyl moc silný, ale nìjak naléhavý.
Vybìhla jsem na chodbu a krve by se ve mnì nedoøezal…
Alenka, visela ve vzduchu, pod ní díra dolù, Vlaïka le¾ela na schodì, s nata¾enou ruku a dr¾ela ji za svetøík, který u¾ u¾ hrozil ¾e sklouzne z malého tìlíèka a to se rozbije pøi dopadu na zem…
Bydlíme ve druhém poschodí..
Opravdu sama nevím jak jsem to dokázala, prostrèit ruku skrze zábradlí, a malou vytáhnout.
Pamatuji se jen, ¾e jsem pak sedìla s obìma na schodech a z oèí mi tekly slzy jako hrachy.
Jak se to mohlo stát ?
V¾dy» Alenka u¾ umìla bìhat po schodech šikovnì se dr¾ela zábradlí.
No to bylo ono, uklouzla, spadla, a ¾e byla ještì malièká, podjela pod zábradlím.
Ten den jsem zapomnìla na všechno èím mne kdy holèièky rozzlobily, oblékly jsme se a šly na zmrzlinu…
Povídaly jsme si a vzpomínaly na všechny hezké chvíle které jsme spolu za¾ily.
Jak Vlaïka vozila Alèu v koèárku pro panenky, jak se tìšily na brášku…
Dnes u¾ jsou obì dospìlé a mají vlastní dìti.
Ale na tuto pøíhodu si obì dobøe vzpomínají…