Hlídání Dva vnouèky mám v cizinì, nereptám. Vím ¾e se mají dobøe, a radovala jsem se z jejich pøítomnosti èasto, kdy¾ nebyli tak daleko. Jen ve Vídni. Od druhé dcery mám také dva, moje miláèky. Èasto mì je rodièe svìøí, kdy¾ si potøebují nìco zaøídit, nebo si prostì chtìjí oddychnout. Nìkdy pøitom za¾ívám horké chvilièky. Jednou jsem s nimi byla pøed domem, dívala jsem se jak skotaèí, a najednou mnì Matýsek zmizel pøed oèima!
Šup, teï tu je, šup, teï tu není. Krve by se ve mnì nedoøezal. Skoèil na kovový poklop, ten se otevøel a zase zavøel. Kdybych to nevidìla, podezírala bych UFO. Co je pod tím poklopem (?).
Pøed oèima se mnì odvíjí pøíbìh z filmu ve kterém malé dítì spadlo do hluboké šachty. Záchranáøi bojují o jeho ¾ivot desítky hodin.
Bì¾ím k poklopu, otevøu ho...
Sláva, je to jen asi metr a pùl hluboké. Matýsek sice zapadl po kolínka do bláta, ale je ¾ivý, nezranìný, jen velice pøekvapený. Ještì ani nestaèil spustit øev.
Dobøe to dopadlo, snad u¾ pro dnešek máme s nerváky klid.
Ale kdepak!
To neznáte Elišku.
Taky musela pøispìt svou troškou do mlýna. Zachtìlo se jí ochutnat difenbachii. Je to pokojová rostlina, prý jedovatá. Pøinejmenším nechutná. To tedy byl kravál! Mnì pálí v puse!
Co teï?
Pátek odpoledne, jediná lékaøka co má slu¾bu je naše obvodní.
„Èi ty jsi nìjaký králík?“ ptá se Elišky a listuje v knihách. Kolik jsi toho snìdla?
„Nic, jen jsem olízla lísteèek“, tvrdí tato.
No, tak vyplachovat pusu, a kdyby nìco, tak do nemocnice, vypláchnout ¾aludek. Tak zle nebylo. Pálení za chvíli pøešlo. Teï u¾ to bude dobrý.
Do pøíchodu rodièù jsem u¾ nemusela organizovat ¾ádné záchranné akce.