Navrhl jsem redakci zøídit rubriku "Vstup na vlastní nebezpeèí". Snad to povzbudí i nìkteré další ètenáøe, aby napsali a zmíní se o uva¾ované rubrice v komentáøích.
Pøíliš rezervované osoby pøedem upozoròuji, aby radìji dál neèetly. Ti, kteøí si myslí, ¾e i erotika patøí k ¾ivotu naopak zvu ke ètení. Za autorství se nestydím a doufám, ¾e neztratím vaši dosavadní pøízeò a pøidávám další pøíbìh ze ¾ivota...
Petry jsem si všiml u¾ dávno. Upoutávala mne svými historkami ze ¾ivota, které dávala bezelstnì k dobrému u stolu v závodní jídelnì èi u cigarety na chodbì. Asi ani já jsem jí nezùstal lhostejný, proto¾e jsem zaznamenal, ¾e ji zajímá moje reakce. A tak, kdy¾ jednoho dne pøedseda SÈSP marnì nabízel zdarma vstupenky do Národního divadla na hru sovìtského autora pojednávající o kolektivizaci v jakési støedoasijské republice, a ona nedokázala odmítnout, pøihlásil jsem se jako druhý zájemce.
Pøedstavení probíhalo v poloprázdném divadle a bylo nám a¾ líto našich pøedních hercù, kteøí dìlali vše mo¾né, aby dodali vìrohodnosti revoluèním frázím tvùrcù nového re¾imu. Pøedstavení brzy skonèilo, vyu¾il jsem man¾elèiny nepøítomnosti a pozval Petru k sobì na kávu a kus øeèi. K mému pøekvapení nabídku bez okolkù pøijala a brzy jsme pøešli k dùvìrnìjším tématùm. Dovìdìl jsem se, ¾e její man¾el je zcela bez dùvodu ohromný ¾árlivec, s ním¾ se u¾ nedá rozumnì mluvit, a ¾e uva¾uje o rozvodu. Sbli¾ování úspìšnì pokraèovalo a skonèilo tak, jak mohlo nejlépe k oboustranné naprosté spokojenosti.
Proto¾e se blí¾ila 23. hodina, nabídl jsem Petøe, ¾e ji odvezu domù autem. Pøed vjezdem do sídlištì mì zastavila a s poukazem na ¾árlivého man¾ela se rozhodla zbytek cesty dojít pìšky. Galantnì jsem obìhl auto a otevøel jí dveøe. Vystoupila. V tu chvíli pøibìhl k vozu mnì neznámý vazoun se slovy: Prosím tì, kde jsi, u¾ jsem mìl strach, ¾e se ti nìco stalo.
Podlomily se mi nohy. Na rozdíl ode mne zachovala Petra chladnou hlavu a naprosto klidnì mì pøedstavila jako spolupracovníka z podniku, který byl rovnì¾ obdaøen volnou vstupenkou do Národního. Man¾el se neuklidnil a dùraznì mì zval na kávu, abychom si spolu pohovoøili. Nedbal na mé odmítání, ¾e u¾ je pokroèilá doba, a kdy¾ se mi dostalo s roztomilým úsmìvem pozvání i od Petry, musel jsem kapitulovat. Celou cestu jsem èekal, kdy vyrazí do útoku. Na návštìvì jsem musel hovoøit o pomìrech na pracovišti, o sobì, svém man¾elství a dìtech a stále jsem oèekával, kdy dojde k rozhodujícímu zúètování. Petra však byla vrcholnì roztomilá, pronášela vtipné poznámky, a zøejmì se bavila mojí úzkostí i man¾elovou ¾árlivostí. Káva byla dopita, nebezpeèí se postupnì vytrácelo a koneènì jsem se mohl od svého soka strategicky odpoutat.
Mohu vás ujistit, ¾e na tento trapas v ¾ivotì nezapomenu.
Petry jsem si všiml u¾ dávno. Upoutávala mne svými historkami ze ¾ivota, které dávala bezelstnì k dobrému u stolu v závodní jídelnì èi u cigarety na chodbì. Asi ani já jsem jí nezùstal lhostejný, proto¾e jsem zaznamenal, ¾e ji zajímá moje reakce. A tak, kdy¾ jednoho dne pøedseda SÈSP marnì nabízel zdarma vstupenky do Národního divadla na hru sovìtského autora pojednávající o kolektivizaci v jakési støedoasijské republice, a ona nedokázala odmítnout, pøihlásil jsem se jako druhý zájemce.