SeniorTip

Bolest neutopíš – skutečný příběh

Ně

které příběhy píše sám život. A daří se mu to dokonale. Umí naše osudy dost pěkně zamotat. Ale možná... možná si je někdy zamotáváme i sami? Můj známý mi vyprávěl velmi dramatický příběh – svůj vlastní, který je plný emocí a náhlých zvratů. Řekl mi k němu: „O tomhle bys měla napsat!“ Tak jsem ho poslechla.

Popsala jsem jeho vyprávění o dvou manželstvích, nevyzpytatelnosti a také logických důsledcích některých událostí. Vlastně mě někdy až zaráželo, jak otevřenou zpověď jsem od něj dostala. Nemusela jsem získat upřímné doznání, dotyčný se mohl chtít udělat hezčí. A přece mi odhalil i věci, které by mi žádné tamtamy nikdy nedonesly, nikdy bych se je nedozvěděla. Můj zpovědník se mi přiznal i k myšlenkám a činům, na které není právě pyšný. Pravděpodobně mi neodhalil všechno, protože každý máme ve svých vzpomínkách třináctou komnatu, ale přesto mi ze svého nitra odhalil rozhodně víc, než musel. Možná proto, že se tak stalo ve chvíli obrovského smutku, kdy se cítil úplně zlomený. Sám v sobě se kál. A potřeboval podporu. Nejspíš se mu trochu i ulevilo, že to celé mohl někomu vyprávět…

A já to tedy předávám dál. Vám, čtenářům, nyní předkládám tento příběh jako zajímavou pouť člověka, který si ve svých dvou životních vztazích prošel peklem i rájem – a ne vždy v danou chvíli dokázal rozlišit, co právě prožívá. Protože to vše se mu začalo spojovat až mnohem později, kdy nad tím získal nadhled. S přibývajícím věkem si Míra – můj hlavní hrdina – stále víc váží každé hezké chvilky, malých i velkých radostí. Dozrál a zmoudřel. Kdyby se to stalo dřív, měl by to celé jednodušší. Ale o tom náš život je, že si někdy musíme natlouct – a někomu to stačí jednou a někdo si to musí prožít prostě víckrát – abychom si uvědomili, že nestačí si skutečné hodnoty jen uvědomovat, ale musí se podle nich i žít.

Doufám, že Míra téhle zpovědi jednou nebude litovat, ale kdyby ano, pro jistotu jsem kvůli ochraně jeho identity změnila v knize jména a také několik dalších detailů. Román „Bolest neutopíš“ není striktní životopis, je to příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Leccos v něm je i smyšlené, ale pocity, které prožívala hlavní postava, někdo skutečně prožíval. A to velice nedávno. Pokud ovšem znáte nějakého Míru, na kterého by to dotyčný popis seděl, tak to určitě není on. Ten můj je totiž bezpečně skrytý v davu, za rozmazanými scenériemi, mlhou fantazie.

Přikládám krátkou ukázku, která může případné čtenáře stejně tak navnadit, jako i odradit. Veselý příběh to nebude, ale věřím, že se leckdy i zasmějete. „Bolest neutopíš“ je prostě tragikomická jízda na horské dráze života, během níž jste jednou dole a jednou nahoře. Přeji Mírovi a všem ostatním, kteří se nachází právě v té spodní sféře, aby se co nejdříve vyhoupli výš. Přeji všem, kteří se právě vznáší k oblakům, ať tam zůstanou co nejdéle!

„M-mám st-trach,“ přiznala těžkým, unaveným hlasem. Jazyk se jí při vyslovení některých hlásek zadrhával. Mluvit pro ni byl stále větší problém, stejně jako všechny ostatní, dříve tak samozřejmé věci.
Dívala se na něho svýma velkýma smutnýma očima, které poslední dobou ztratily jiskru a stále častěji se stávalo, že je přistihl, jak hledí kamsi do cizího prostoru, jež vnímá jen ona sama. V tuhle chvíli ale vyvolávaly dojem bolestného uvědomění.
Natáhla k němu ruku a znovu se těžce nadechla. „Pod-děl-lala... s-sem to… viď...“ Klesavá intonace hlasu vytvořila z otázky spíš oznámení. Ale pochopil to.
Vždycky se snažil jí říkat pravdu, i když byla hodně tvrdá. „Trochu jo,“ musel proto souhlasit. Nehodlal jí začít lhát, jen protože se blíží konec toho všeho. Nebude jí mazat med kolem pusy, protože umírá. „V tomhle si nemáme co vyčítat,“ dodal rychle. „Taky jsem to podělal. Máme holt takovej podělanej život.“ Pokusil se tomu zasmát.
Levý koutek jejích rtů se také lehce pohnul. Jen torzo úsměvu, ale lepší než nic. Lepší než se hádat, ušklíbl se pro sebe. Mockrát se spolu ošklivě porafali. V těch chvílích byl vytočený doběla, ale k jejich vztahu to neodmyslitelně patřilo. Bolavá syrovost lásky.
Aniž si to uvědomil, sevřel jí ruku o něco pevněji. Sykla. Zapomněl, jak je teď křehká, jeho statečná bojovnice. Rychle povolil. Omluvně ji pohladil po prstech.
Naplněn vděčností se na svou ženu znovu zadíval. I ona na něj. Něžný pohled plný lásky… Necítila se dobře, ale přísahal by, že se těma očima na něj usmívá. Říká mu spoustu krásných, nevyřčených vět. Slovy by je nejspíš zkazila. Působily by neohrabaně, možná by do nich vložila jízlivou poznámku. Ale tím pohledem, tím sdělila vše. Povídali si beze slov.
Políbil si prst ukazováčku a položil ho na její ústa. Když za ní před pár minutami přišel, chtěl jí jen nalepit náplast proti bolesti a poté jí zkrátit čas povídáním. Jenom než opiáty zaberou. Nikdy to netrvá dlouho.
Teď se ale rozhodl zůstat s ní, dokud neusne. Přidržela si ho tím pohledem. Jako by visel na laně jejích myšlenek. Nemohl odejít, nepřála si to. Kolik takových okamžiků spolu ještě prožijí?
Svíral jí ruku a tiše se na ni díval. Tiše začal broukat jednu z jejích oblíbených melodií. Naslouchala a spokojeně přivírala oči. Úplně pomaličku, jako v přehnaně zpomaleném filmovém záběru, jako by každá sekunda trvala půl minuty.
Byl moc rád, že souhlasil, aby těch pár posledních týdnů, které jí podle lékařů zbývaly, strávila doma. I když se mu do toho nejdřív nechtělo. V nemocnici by ale zůstala na všechno sama.
Pozoroval výraz v jejím obličeji. Představoval si, jaké obrazy jí asi běží myslí. Určitě něco hezkého, vypadala spokojeně. Opiáty v sobě rozpustily veškeré obavy.

Pokud má někdo odvahu si přečíst delší ukázku, či dokonce koupit e-knihu, potom ať pokračuje na: https://www.palmknihy.cz. Tištěná verze knihy bohužel zatím v nabídce není. Jestli to ale situace dovolí, tak snad příští rok.

Renata Šindelářová

* * *
Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
15.10. 08:56	Renata Š.	Vyber ukazky
15.10. 08:27	Von

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás