Vzpomínka na strýce Pepina Není tomu tak dávno, co v našem magazínu SeniorTip vyšly dva veselé pøíspìvky spisovatele Jana ØehounkaJak jsem se stal slavným v obchoïáku a Beranovo školení. Pøed nìkolika dny jsem obdr¾el ke zveøejnìní od tohoto spisovatele pro ètenáøe SenioruTipu kapitolku z jeho kní¾ky „Svìtlezelené chvilky s Hrabalem“.
Jan Øehounek, byl dlouholetým pøítelem pábitele Bohumila Hrabala a ve své literární tvorbì se hodnì tomuto známému spisovateli vìnoval.
Ve „Svìtlezelených chvilkách...“, vylíèil v osmnácti pøíbìzích nejzajímavìjší okam¾iky s tímto vzácným mu¾em. Nìkteré z nich s pábitelem B.H. sám za¾il. Jan Øehounek byl vyznamenán za šíøení dobrého jména Bohumila Hrabala tradièním ocenìním Zlatý Cassius. Jinak se jeho nakladatelství Kaplanka zabývá vydáváním hlavnì literatury faktu a knih pro dìti.
Na závìr uvedu jeden z mnoha ètenáøských ohlasù Ryszarda Borowského, námoøního kapitána v. v., Jelenia Góra, v Polsku: „To bomba na jasnozielone chwile z Hrabalem. £adna ksi¹¿ka, napisana z sercem. Zawiera ducha Hrabala i atmosferê tamtych czasów. Dla mi³owników pere³ Hrabala. Mam nadziejê, ¿e nie ostatni.”
Václav ®idek
* * *
Vzpomínka na strýce Pepina
Josef Hrabal, Boganùv strýc Pepin, byl nezapomenutelnou nymburskou figurkou. Neprojevoval se sice tak, jak ho geniálnì ztvárnil ve slavném filmu Jaromír Hanzlík – mluvil sice hlasitì a dùraznì, ale neøval. V oblibì mìl promlouvat k cizím lidem. Vybral si napøíklad pána a paní pøecházející most, zastavil je a velmi naléhavì na nì zaèal mluvit. Úplnì nesmyslné øeèi. Chvilku trvalo, ne¾ pochopili, ¾e to nemá v hlavì úplnì v poøádku.
Bylo to nìkdy na podzim roku 1962, ve všední den odpoledne, kdy nymburské námìstí pulzovalo ¾ivotem. Na rohu domu è. p. 14 „u Novákù“, v nìm¾ byla prodejna potravin, stál Josef Hrabal a upøenì se se zaklonìnou hlavou díval se pøes Mosteckou ulici na støechu protìjšího domu, v nìm¾ bývala Havrdova hospoda. Obèas si zaclonil oèi rukou, ukázal nata¾eným ukazovákem...
Pochopitelnì, mnì to zaujalo, nebo» strýc Pepin byl pro nás kluky svým chováním zajímavý. A navíc: on byl potichu! Nekøièel, ani nemluvil! To bylo nanejvýš podezøelé. Šel jsem se podívat, co to tam sleduje, ale kdy¾ jsem zjistil, ¾e na støeše nic zajímavého není, pøešel jsem ulici, sedl si na obrubník a sledoval, co se bude dít.
Chvilku stál Pepin na rohu sám, pak se o dva metry dál zastavil jakýsi starší èlovìk se zájmem, co¾e to tam ten strejc vidí. Pøidal se další... ètvrtý... pátý... ka¾dý se ale ostýchal zeptat se, o co tu vlastnì bì¾í. Jeden z nich dokonce „cosi“ na té støeše uvidìl. „Vidíte to, tam, mezi tìma dvìma komíny!“ Neupøesnil to, co¾ samozøejmì podnítilo zájem ostatních.
Po chvilce se jeden ze zírajích lidí ozval: „A, pane Josefe, co tam vlastnì je?“
Pepin Hrabal se rozhlédl, rozpøáhl ruce a vykøikl „Ty lidi sou blázni!“ a odklátil se k restauraci Na Zálo¾nì.
Pozn.: Kni¾ní novinky nakladatelství Kaplanka: Sto padesát let ¾eleznice v Nymburce, Svìtlezelené chvilky s Hrabalem. Objednat si je mù¾ete mailem Jan.Rehounek@seznam.cz nebo telefonicky na 603 238 523
Vzpomínka na strýce Pepina
Vzpomínka na strýce Pepina