Blí¾il se veèer a obstaro¾ní Karosa poslušnì polykala kilometry pobøe¾ní silnice. Spokojení turisté po celodenní prohlídce Barcelony klimbali v sedadlech nebo si polohlasnì sdìlovali své dojmy. Za soumraku nad mìsteèkem Lloret de Mar autobus zastavil a prùvodce oznámil unaveným cestovatelùm, ¾e si mohou v pøilehlém lesíku na návrší postavit stany.
„Ráno v sedm musíte mít sbaleno, jinak nám hrozí nepøíjemnosti,“ upozornil, ale to u¾ se houf turistù rozbíhal, aby si ka¾dý pro sebe zajistil nejvhodnìjší místo k utáboøení.
Vybrali jsme si se synem plošinku na okraji lesíka pod vzrostlými piniemi, asi sto metrù od osamìlé honosné vilky se zahradou a bazénem. Za chvilku støíbøité áèko stálo a spací pytle s py¾amy poslušnì oèekávaly své nocle¾níky. Ti však spolu s ostatními spìchali lesem dolù k moøi, aby v chladivých vlnách smyli celodenní pot a u¾ili si blaha, které moøe tak laskavì poskytuje nenasytným vnitrozemcùm.
Èekalo nás pøekvapení. V dalekém horizontu blesky køi¾ovaly oblohu a ohromné vlny dorá¾ely na plá¾. Strmý vstup do moøe a burácející vlnobití odradilo od koupele pøevá¾nou èást pøíchozích. Nìkolik odvá¾livcù, mezi nimi i já se synem, pøekonalo pøíbojovou vlnu a v uctivé vzdálenosti od bøehu se kochalo ve vlahé moøské náruèi. Pobøe¾ní lucerny vyplazovaly na nás své jazyky a prudké závany vìtru dávaly vìdìt, ¾e se bouøe neodvratnì blí¾í. Jen neradi jsme vybìhli z vody, rychle se osprchovali a uhánìli do svých plátìných pøíbytkù. Netrvalo dlouho a únava z celodenního putování vykonala své…
Probudil mì burácející hrom a prudký déš» bubnující do stanu, který se zmítal strháván krvelaènými závany vìtru. Blesk stíhal blesk a prodleva mezi bleskem a zahømìním se neustále zkracovala.V hlavì se mi zaèaly honit èerné myšlenky.
„Co kdy¾ blesk udeøí do stanu?“
„Nesmysl,“ odpovídalo mé optimistické já,“ jsou tu pøece vysoké stromy a bleskosvody na nedaleké vilce. Proè by mìl udeøit právì do našeho stanu?“
V tom se to stalo.
Ohlušující rána a stan se rozsvítil oslepující bílou záøí. Mé tìlo se vymrštilo v neovladatelné køeèi a nesnesitelná bolest se v m¾iku rozbìhla do ka¾dièké èásti organismu. Uslyšel jsem svùj vlastní zoufalý bolestný výkøik.
V nastalém tichu jsem zakrátko zaèal vnímat déš» bubnující do stanu, avšak tìlo jsem necítil.
„Snad jsem neochrnul?“ blesklo mi hlavou. Po chvíli se od koneèkù nohou i rukou vydaly miliony mravencù na cestu k trupu, aby nad koleny a lokty skonèily svou nenadálou pou». Pokusil jsem se pohnout rukou – a úspìšnì. Takté¾ jednou i druhou nohou. Poslouchaly. Ulehèenì jsem vydechl: pøe¾il jsem bez následkù úder blesku.
„Ale co syn?“ Zmocnila se mì panika.
„Ivo, slyšíš, jsi v poøádku?“
®ádná odpovìï. Znova jsem zakøièel svou otázku a opìt bez odezvy. Tøásl jsem synovým ramenem a zoufale opakoval dotaz. Teprve po chvíli se zakutaná postava pohnula, otoèila hlavu, a pronesla: “Co je? - Co mì budíš?“
Ráno nás vyburcoval ze spánku hovor sousedù skládajících svùj stan. Oblékli jsme se, vylezli a zaèal jsem jim líèit své noèní dobrodru¾ství. Nechtìli uvìøit, dokud jsem jim neukázal èervenou spáleninu, která se táhla od pupíku k prsní bradavce, místem, kde se py¾ama dotýkal kovový zip spacího pytle. Zip byl speèen a nedalo se jím pohnout. Také umìlohmotné krou¾ky na vrcholech hliníkových stanových tyèí byly pøivaøeny k støíbøitému stanovému plátýnku. Další a další turisté pøicházeli, aby se pohledem na propálené py¾amo pøesvìdèili, ¾e je to pravda, ¾e mì blesk skuteènì zasáhl a ¾e jen mokrý stan tvoøící Faradayovu klec uchránil spáèe od jisté smrti.
Po snídani zamíøil autobus do Blanes, do nemocnice. Neprotestoval jsem. Pamatoval jsem si ze školení Èerveného køí¾e, ¾e po zásahu vysokým napìtím mù¾e posti¾ený organismus zareagovat a¾ po mnoha hodinách. V nemocnici nezvyklá událost vzbudila rozruch a personál pøicházel nenápadnì obhlédnout èlovìka, který pøe¾il zásah bleskem. Odebrali mi krev na rozbor, udìlali kardiogram. Usmívající se tváø lékaøe, pøicházejícího po nìkolika desítkách minut napjatého oèekávání, potvrdila: zásah blesku nezanechal kromì popáleného prou¾ku kù¾e ¾ádné další následky.
S ulehèením jsem usedl do autokaru a zaèal se spolu s ostatními tìšit na prohlídku Dalího muzea v Figueras. Nejdramatiètìjší událost mého ¾ivota se stala minulostí.
Spokojení turisté po celodenní prohlídce Barcelony klimbali v sedadlech nebo si polohlasnì sdìlovali své dojmy. Za soumraku nad mìsteèkem Lloret de Mar autobus zastavil a prùvodce oznámil unaveným cestovatelùm, ¾e si mohou v pøilehlém lesíku na návrší postavit stany.
strháván krvelaènými závany vìtru. Blesk stíhal blesk a prodleva mezi bleskem a zahømìním se neustále zkracovala.V hlavì se mi zaèaly honit èerné myšlenky.