Sportovní moderátor Vladimír Kulíèek vzpomíná podruhé...
Z knihy Václava ®idka „Sám ve víru zdymadel“
„Kdy se vlastnì vlastnì plavalo v zimní Vltavì poprvé?“ zeptal se redaktor Svobodného Slova Beránek.
„To vám mù¾e øíct tady Vladimír,“ odvìtil jsem a ukázal na Kulíèka. „Zná spoustu pøíhod.“
„No, nevím, kdo víc,“ usmál se Vladimír. „TOK, co¾ je zkratka Tìlovýchovného otu¾ileckého klubu, byl zalo¾en v roce 1947, a hned v øíjnu pod vedením Lišky zaèal pøipravovat zimní èinnost na Vltavì v Braníku. Zároveò se pøipravovali na první veøejné vystoupení u Národního divadla v Praze na Zlatou nedìli 21. prosince v jedenáct dopoledne. Plavat se mìlo mezi Støeleckým a Slovanským ostrovem, ale co se nestalo: den pøed premiérou poøádnì mrzlo. Èlenové klubu, kteøí mìli hlídat øeku a v pøípadì zamrznutí zalarmovat ostatní k vysekání koridoru v ledu, se na to vykašlali. Øeka do rána zamrzla, led byl silný tøi a¾ pìt centimetrù a skupina ledaøù nastoupila a¾ v deset hodin. Led nebyl tak silný aby ledaøe unesl a nebyl zase tak slabý, aby se dal dobøe lámat z lodì. Kry se tedy vytahovaly na zamrzlou plochu, ovšem vìtší tabule se zase potápìly. Pro nový nezkušený klub to byla poøádná døina, ovšem pro reklamu a propagaci to bylo nìco extra. Divákù pøibývalo, nikdo nevìdìl jak sváteèní exhibice dopadne a na mostì se uzavíraly sázky, jestli se poplave a nebo ne. Prosekávání ledu šlo zoufale pomalu, lámalo se z obou bøehù a uprostøed se sešli na centimetry ovšem a¾ ve dvanáct hodin. Ve stopìtatøicetimetrovém koridoru, širokém deset metrù, se pak koneènì zaèalo plavat. Zbytky ledu musel otu¾ilci vyhazovat pøi samotném plavání a umíte si pøedstavit, co to asi znamenalo. Poøezaná a zkrvavená kù¾e plavcù dodala vystoupení jistou dramatiènost, a diváci to patøiènì ocenili potleskem. Hned po nedìli vyšly ve všech novinách èlánky, jeden dokonce s nadpisem Jak zamrzlý tok neodradil TOK. Jinak úplnì první oficiální vystoupení v zimních vodách Vltavy by se snad mohlo stanovit na prosinec roku 1923, kdy Alfréd Nikodem plaval poprvé veøejnì ve Vltavì.“
Vladimír Kulíèek se na chvilku odmlèel a kdy¾ vidìl, ¾e všichni pøítomní oèekávají, ¾e bude vyprávìt dál, pokraèoval: „Ještì vám povím jednu veselou historku, která se udála na rybníku Vajgar.
Bylo to na pøelomu let 1948-49, kdy jsme na pozvání rùzných sokolských jezdili po Èechách propagovat otu¾ování. V té dobì se hrálo vodní pólo 2 x 4 minuty a pak ještì volné plavání. V brance nikdo nebyl, zaskoèil v¾dy ten, kdo byl nejblí¾e. Byl dán pokyn, aby se moc nebránilo, padaly branky a vypadalo to zajímavì. Spolehlivých otu¾ilcù na výdr¾ bylo jen sedm a tak se pøibíral jako osmý nìjaký nováèek s rizikem, ¾e ten èas trochu pøetáhne. Kdy¾ jsme jeli do Jindøichova Hradce k Vajgaru, vzali jsme sebou jistého Barvíka, který mìl natrénováno stì¾í tìch 8 minut. Jednota hradila ubytování a cestu a jídlo jsme mìli s sebou. A tak nás v Jindøichovì Hradci ubytovali v letní turistické ubytovnì, kde byla navíc vytluèená okénka a venku byl mráz, jen to praštìlo. Prý nám to nebude vadit, kdy¾ jsme otu¾ilci.
Já jsem se v té dobì ji¾ aktivnì neotu¾oval, ale Olda byl toho názoru, ¾e kdy¾ bude ve vodì chybìt jeden otu¾ilec, tak se tolik nepozná, jako kdy¾ bude na bøehu chybìt nìkdo, s mikrofonem napojeným na místní rozhlas, kdo by si eventuálnì mohl zasvìcenì pohovoøit i s novináøi. Rána jsem se probudil ztuhlý, trénoval jsem èelistní panty abych vùbec mohl mluvit do místního rozhlasu a necvakaly mi zuby. Fotku, jak stojím pøed staøièkou tatøièkou, která má na støeše dva deskové reproduktory a já dr¾ím v ruce historický uhlíkový mikrofon na ètyøech pru¾inách v ocelovém rámu pøivaøené na ¾elezné trubce jako dr¾áku, mám dodnes schovanou a v¾dy si vzpomenu na tu zimu tehdy. Ten mikrofon byl tak tì¾ký, ¾e by se s ním dal ubít i mamut. Vlastní vystoupení probíhalo v pohodì, skonèil zápas ve vodním pólu a nastala volná plavba. Barvík oslnìn úspìchem a pozorností poèetné veøejnosti nechtìl z vody a køièel na svého trenéra: „Oldo dívni se, je to dobré, já to vydr¾ím, je to dobré!“ a Olda na to: „Mazej ven, nebo vícekrát s náma nepojedeš!“ Ale kdepak Barvík! Vylezl a¾ poslední s ostatními, to u¾ se zmrzlá veøejnost pomalu rozešla, ale náš Barvík vylezl ztuhlý jako prkno. Klasická hybernizace. Nemohl pomalu ani ohýbat nohy. Pak s nim museli otu¾ilci pobíhat po okresní silnici, kde v tom mraze nikdo nechodil, potom do nìho vrazili horkou polévku, ne¾ se koneènì trochu dostal do normálu. Vše dobøe dopadlo, ale víckrát s námi nejel.
