Loni v øíjnu zazvonil telefon
Loni v øíjnu zazvonil telefon. „Pane Fulghume, naše první tøída by vás ráda zaøadila do své exkurze.“ Je to pøedsedkynì Výboru pro terénní výuku prvòáèkù v jediné základní škole v nedalekém mìsteèku u nás v Utahu.
Exkurze! Ano! To je pøece magické slovo! Kdy¾ jsem chodil do školy, hned po høe Uka¾ a vyprávìj jsem mìl nejradši exkurze. Vlastnì jsem o exkurzích pøemýšlel úplnì nedávno. Asi mìsíc pøed tím telefonním hovorem jsem v mìsteèku stál na chodníku a závistivì jsem pøihlí¾el, jak kolem pomalu projí¾dí hasièské auto s kvílejícími houkaèkami. Úèelem bylo udìlat radost prvòáèkùm, kteøí vzadu sedìli na hadicích, dr¾eli se zuby nehty, pusy od ucha k uchu, a byli nevýslovnì š»astní, ¾e jedou s hasièi po hlavní ulici. A takový hlásek nìkde uvnitø mé hlavy øíkal: „Vemte mì taky.“
Neuvìøitelnì jasnì si vzpomínám na vlastní exkurze, které jsem za¾il pøed padesáti lety. K hasièùm, do pekaøství, do stáèírny coca-coly, do mlékárny, na policejní stanici, na mìstskou skládku a na stavbu. Ve druhé tøídì jsme navštívili autoservis, projeli jsme se po mìstì autobusem, který nás nakonec zavezl tam, kde bývá odstavený na noc, a prošli jsme okresní muzeum. Také jsme chodili po hlavní ulici a lezli jsme do všech krámkù, abychom vidìli, co se odehrává v zákulisí, kde se zbo¾í vykládá a rozbaluje. A samozøejmì – zoo. V zoo jsme byli nìkolikrát. A kdy¾ do mìsta pøijel cirkus, byli jsme u toho – dívali jsme se, jak z vlaku vykládají zvíøata a staví stan.
Dívat se ve tøídì do uèebnice se nikdy nevyrovnalo exkurzi.
Vùbec mì netìšilo, kdy¾ se vzdìlávání posunulo k zále¾itostem, které se dají uèit jedinì ve školní tøídì. A moc rád jsem se na univerzitì zapsal na geologii, proto¾e jsem zase jezdil na exkurze – mohl jsem chodit a dotýkat se pøedmìtu svého studia.
Kdy¾ jsem mìl malé dìti a ve škole ¾ádali dobrovolníky, kteøí by dìti na exkurzi doprovázeli, mohli se na mì spolehnout. Jednou jsme pøi exkurzi vyrobili z papíru balón vysoký ètyøi a pùl metru, naplnili ho horkým vzduchem a vypustili ho v mìstském parku. Balón ve vzduchu chytil a blí¾il se ke støeše nedalekého domu. Zavolali jsme hasièe. Velmi vzrušující!
Kdy¾ se všechno uklidnilo, ¾áci to chtìli zopakovat. Nejen balón, ale celou tu katastrofu – vypuštìní balónu, oheò, hasièe a všechno.
A kdy¾ jsem já sám uèil – kreslení, psaní a filosofii – nauèil jsem se øídit autobus, abych mohl své studenty brát na exkurze. Podstatou mého kurzu kreslení bylo uvìdomit si, ¾e umìlec zaèíná pozorným sledováním reálného svìta. Umìlec se nikdy nedívá jinam, nikdy se neotáèí zády. Jeho prací je dívat se. Vyrazit do svìta a vidìt ho z první ruky – takový, jaký je; a podat tahy štìtce nebo slovy zprávu o tom, co vidìl. Být ve svìtì a ne jenom svìt studovat – to je úkol umìlce. A tak jsme nasedli do autobusu a vyrazili jsme.
Této zásady jsem se pøidr¾oval i jako pastor. Kdy¾ jsem studoval v semináøi, doèetl jsem se o hnutí francouzských katolických knì¾í, kteøí chtìli chodit do práce. Ti knì¾í v týdnu normálnì pracovali jako všichni ostatní – byli to instalatéøi, elektrikáøi, uèitelé, dìlali jakoukoliv u¾iteènou práci. A o víkendu slou¾ili mše. Rozhodli se být souèástí svìta, ne jenom pracovat v kostele.
A já se rozhodl, ¾e to udìlám také tak. V letech, kdy jsem byl pastorem, jsem v týdnu obvykle pracoval na plný úvazek jako ostatní. V pondìlí v 7.30 jsem musel být v práci. Rozhodl jsem se jednoznaènì. Èlovìk se buï mù¾e soustøedit na to, aby byl ve svìtì, nebo mù¾e vìtšinu èasu trávit v kostele. Buï mù¾e svìt oslovovat, nebo se mù¾e zabývat kostelními zále¾itostmi.
Teprve nyní mi koneènì došlo, ¾e mùj ¾ivot je jedna nekoneèná exkurze.
A já se moc sna¾il, abych nebyl pouhý turista.
Spíš dobrodruh, cestovatel, badatel, ¾ák a poutník.
Tak¾e chápete mé nadšení, kdy¾ se mì zeptali, jestli bych se rád zúèastnil exkurze prvòáèkù. Není na tom nic dìtinského. „No samozøejmì! To je bájeèné! A kam pojedeme?“
“Tedy promiòte, pane Fulghume, ale já jsem to asi neøekla dost jasnì. My chceme na návštìvu k vám. Vy jste naše exkurze.“
Nevìdìl jsem, co na to øíct.
Zøejmì to úplnì poslední pootoèení kola ¾ivota.
Stala se ze mì exkurze.
“Dobøe,“ vzdychl jsem do telefonu. „Klidnì pøijeïte – moje zoo má otevøeno.“
