Jednu mou známou uèitelku
Jednu mou známou uèitelku ve školce po¾ádali, aby se svou tøídou nazkoušela pro konferenci uèitelù pohádku. Po bouølivých debatách se dìti shodly na staré oblíbené Popelce. Na té nesmrtelné klasické pohádce o tom, jak „chudý ke štìstí pøišel“. Mravní ponauèení, které z ní vyplývá, zní: „Trpìlivost rù¾e pøináší“- neboli jednoho dne se vám mo¾ná dostane, co si myslíte, ¾e si zaslou¾íte. Proto dospìlí tak vášnivì sázejí do loterie.
Popelka byla velmi vhodná z pohledu uèitelky, proto¾e je tam spousta rolí a spousta prostoru pro vymýšlení dalších podle uvá¾ení, a tak se dostane na všechny dìti ve tøídì. Tøída probírala dìj dramatu a pøitom byl vypracován seznam osob: byla tam naprosto úchvatná Popelka, zlá macecha, dvì hloupé nevlastní sestry, krásná a moudrá dobrodìjka, tykev, myšky, vozka, konì, král, všichni lidé na královském bále – generálové, admirálové, rytíøi, princezny – a samozøejmì neodolatelný objekt legendární lásky – princ, ztìlesnìné dobro.
Dìti si smìly vybrat role samy. Kdy¾ dostalo pøidìlenou roli, ka¾dé dítì vyfasovalo papír, kde bylo fixkou napsáno, co pøedstavuje, a šlo se postavit na druhý konec místnosti, dokud nebylo rozdìlování u konce. Nakonec u¾ mìlo ka¾dé dítì svou úlohu.
A¾ na jedno.
Jednoho chlapeèka, který byl zticha a do pøidìlování se rolí se nezapojil. byl to trochu nevyzpytatelný kluk, byl „jiný“, a proto¾e byl na svùj vìk dost pøi tìle, ostatní dìti si z nìj èasto dìlaly legraci.
“Tak, Normane, co ty teda budeš?“ zeptala se uèitelka.
“No,“ odvìtil Norman, „já budu prase.“
“Prase? V téhle pohádce ¾ádné prase není.“
“No tak teï tam je.“
Uèitelka naštìstí mìla ve vínku nìco jako moudrost. Pozornì se na Normana zadívala. Nakonec – proè ne? Docela se to k nìmu hodilo. Na Normanovi urèitì nìco praseèího bylo. Tak a» je tedy prase. Norman dostal v pohádce o Popelce úlohu prasete. Prase stejnì nikdo jiný být nechtìl, a tak to tøídì vùbec nevadilo. A proto¾e ve scénáøi nebyla ani zmínka o tom, co má prase dìlat, bylo to ponecháno na Normanovi.
Jak se ukázalo, Norman si pøisoudil roli køoví. Prase chodilo všude s Popelkou, praseèím zpùsobem se na všech ètyøech kolíbalo po jevišti v kostýmu, který si Norman sám navrhl – v dlouhých, staromódních rù¾ových spodkách, které mají vzadu knoflíèky, se štìtkou na èištìní dýmek místo ocásku a s papírovým kelímkem na nose. Zvuky nevydával ¾ádné. Jenom sedìl na zadeèku a sledoval, co se dìje, jako mlèící øecký doprovodný sbor. Výraz jeho oblièeje odrá¾el dramatické podrobnosti v dìji. Ve tváøi se mu zraèily starost, smutek, znepokojení, nadìje, zmatek, nuda, znechucení a potìšení – jak to který okam¾ik vy¾adoval. Nebylo vùbec pochyb o tom, co se dìje a také ¾e je to dùle¾ité. Staèil jeden pohled na prase a bylo vám to jasné. Prase bylo tak bezelstné. Tak opravdové. Tak „velmi pøítomné“. Prase vneslo do té ohrané pohádky vá¾nost a mýtický význam.
Pøi vyvrcholení, kdy princ koneènì princeznì obul sklenìný støevíèek, oba se v extázi objali a odjeli, aby pak š»astnì ¾ili a¾ do smrti, prase šílelo radostí, tanèilo kolem na zadních nohách a svou mlèenlivost pøerušilo štìkáním.
Pøi zkoušce se uèitelka sna¾ila Normanovi vysvìtlit, ¾e pokud u¾ tedy je v pohádce o Popelce prase, tak prasata urèitì neštìkají. Ovšem Norman jí – pøesnì jak oèekávala – vysvìtlil, ¾e tohle prase štìká.
A ona musela uznat, ¾e štìká výteènì.
Pøedstavení mìlo na uèitelské konferenci obrovský úspìch.
A hádejte, komu se pøi dìkovaèce dostalo nejvìtších ovací?
Samozøejmì Normanovi, štìkajícímu praseti.
On byl vlastnì tou opravdovou Popelkou, která ke štìstí pøišla.
Dobré vìci se v¾dycky rozkøiknou a ta školková tøída dostávala spoustu pozvání, aby pøijela a pøedvedla Popelku. Nìkdy musela uèitelka vysvìtlovat, èím je pøedstavení tak jedineèné.
“Víte, vystupuje tam prase.“
“Opravdu?“
“Ano, hvìzdou celého pøedstavení je… štìkající prase.“
“Ale v Popelce pøece ¾ádné štìkající prase není.“
“No tak teï tam je.“
Teï vám povím velmi odlišnou verzi pohádky O Popelce. Z úplnì jiné tøídy. Vystupují tam dospìlí herci; jedná se o školu tvrdých úderù a neodehrává se to na jevišti, ale na ulici.
„Pane, máte smysl pro humor?“
“Jistì.“
“Za pìtník vám povím skoro celej vtip.“
“Skoro celej vtip?“
“Jo. A pak vám za dvacet centù øeknu pointu.“
“A co kdy¾ nebudu chtít pointu slyšet?“
“No to u¾ bude na vás. Zkuste to, dejte mi pìtník – tím nic neztratíte.“
Kdykoliv jdu pøes ten malý mìstský parèík, nìco po mnì chtìjí ti, kterým obvykle øíkáme „ochmelkové“ – vyhaslé, roztøepané okraje mìstského ¾ivota, kteøí ten zelený ètverec pou¾ívají jako kanceláø, lo¾nici, spoleèenský klub a záchod. Jak mi to jeden z nich vysvìtlil: „®ijeme tu jako psi, ale ani ti psi o nás nestojej,“ obvyklou prosbou je zamumlání: „Nemáte drobný?“ nebo konkrétnìjší ¾ádost o ètvr»ák na kafe. Jít pøes park znamená projít neviditelným místem, kde se vybírá mýto. A já platím. A nìkdy se mi za minci dostane bratrského po¾ehnání. „Bùh ti to opla», bratøe.“
Tohle nepøíjemné ¾ádání a dávání není nic radostného. A já vím, ¾e bych místo parkem mohl chodit kolem parku. Ale oni tam jsou a já to vím. Mám drobné a oni to vìdí. A tak dìláme, co je potøeba udìlat ve svìtì, jak je zaøízený dnes. Bez ohledu na to, co dìláme pro lidi na dnì a bez domova, je tu v¾dy ten závazek, který máme jeden k druhému a jemu¾ nelze uniknout. Ta nata¾ená ¾ádající ruka. Já v takové chvíli nemù¾u jen tak projít kolem a myslet si nebo øíkat, ¾e jsem dal peníze na nìjaké konto, hlasoval jsem pro nìjaké zákony a ¾e u¾ jsem prostì udìlal dost. Rád bych, ale ono to tak prostì nejde. Zpátky do toho parku k mu¾i, který nabízí neúplný vtip. Dal jsem mu pìtník a on mi pøedlo¾il povídání o rabínovi, jeptišce, praseti a kuøeti v telefonní budce v Detroitu. Nìco neuvìøitelného. A on to vykládal tak skvìle, ¾e jsem mu za pointu dal pìt dolarù. Stálo to za to. Smál jsem se pak skoro celé odpoledne – kdykoliv jsem si na to vzpomnìl. A poslal jsem do parku pár pøátel, aby si to poslechli. Nechtìlo se mi vykládat jim ten vtip a pointu zadarmo.
Druhý den jsem se dozvìdìl, ¾e souèástí ¾ivota parku je teï menší estráda. Servírka z nedalekého bistra, která si tam ka¾dý den chodila zakouøit, kdy¾ mìla pøestávku na kafe, se s nìkolika tìmi otrapy skamarádila. Ona si s nimi prostì povídala.
Pova¾ovala je za lidi. Pøesvìdèila je, aby pøi tom ¾ebrání projevili trochu tvùrèího pøístupu. Pøi stejném úsilí by mohli vydìlat dvakrát tolik a ještì si u¾ít nìjakou legraci. Tak proè ne? Co tím mohli riskovat?
Tím se vysvìtluje ten pán s nedokonèeným vtipem.
Nabídka ostatních zahrnuje krátké básnièky, písnièky, drobné rady, rady, jak se kam dostat, u¾iteèné výmluvy, triky s kartami a rychlé vìštìní budoucnosti. Jeden chlápek nabízí, ¾e se bude za pìtadvacet centù smát – s vámi nebo vám. Lidi, kteøí se tomu parku døíve vyhýbali, to tam teï táhne. Nová atmosféra mo¾ná dlouho nevydr¾í, ale právì teï je tam jaro.
Ta servírka je pohádková dobrodìjka.
Nemá kouzelnou hùlku, ale zato soucit a pøedstavivost. Tím v tìch somrácích nìco probudila – ne jejich rozum, ale sebeúctu.
Nedala jim tykev ani støevíèky, zato však nápad, jak se k nim dostat.
Nevyøešila jejich problémy, ale vyøešila problém jídla na jeden den.
Pøimìla je, aby si chytili rybu, místo aby ¾ebrali o kosti.
Dala jim zahlédnout pravdu, ¾e v¾dycky existuje alternativa, které se øíká nadìje.
Mnì se klasická verze Popelky nikdy moc nelíbila. Aspoò ne ta, co se obvykle vykládá ve Spojených státech. Americká Popelka je obìtí smùly. Matka jí umøe. Její otec se neš»astnì znovu o¾ení – vezme si zlou ¾enu se dvìma egoistickými dcerami. Popelku, která spí na hromadì popela u krbu, odsoudí do role slu¾ky, k ní¾ si mohou všechno dovolit. Nezbývá jí, ne¾ svùj osud pøijmout.
A Popelka nedìlá nic jiného, ne¾ ¾e si pøeje, aby ji potkalo štìstí, i kdy¾ ¾ádné neoèekává. Neuteèe. Nedìlá svým pøíbuzným chytré naschvály. Nevyøízne jim krutá srdce kuchyòským no¾em, i kdy¾ by si to zaslou¾ili. Kdepak – nic takového. Popelka je milá dívenka. Sedí na zadku a bere to. Èeká, a¾ se jí nìco pøihodí.
Najednou se jen tak objeví pohádková víla a Popelka mù¾e vyrazit na bál do královského paláce. Popelka se nezeptá: „Kde jste sakra, paní, byla tak dlouho a co takhle nìjaký teplý prádlo a pár hamburgerù s hranolkama místo tìch prùhlednejch støevíèkù a jízdy v pohádkový tykvi?“
Ale kdepak, nic takového. Popelka udìlá pøesnì to, co udìlat má, a vydá se na bál.
Tedy já bych si to rozmyslel, ne¾ bych zkusil tancovat ve sklenìných botách, jen¾e já nejsem Popelka. A taky bych si rozmyslel tancovat s nìjakou neznámou koèkou, která by se ná na mejdanu objevila ve sklenìných botkách; to se aspoò ta víla mohla vytasit se støevíèky na tancování – lodièkami z krokodýlí kù¾e se zlatým lamé a páskem pøes nárt. Jen¾e já taky nejsem princ a kouzelná dobrodìjka mìla prince evidentnì výbornì odhadnutého. Proto¾e princ ztratil kvùli Popelce hlavu a víte, co pak bylo dál.
Popelka sedí doma a èeká. Ani nemukne o tom, kde byla nebo co ví. Èeká.
“Mo¾ná se nìco stane,“ je Popelèina filozofie. A èeká dál.Dokud se neobjeví princ. Ten fetišista pøes nohy. Nakoukne do dveøí, a kdy¾ uvidí dvì ošklivé holky a jednu ušmudlanou, tak on nejde o dùm dál. Ani náhodou. Jemu nezále¾í na kráse, charakteru ani èistotì. On slídí po té pravé noze. A Popelce na tìch vìcech taky nezále¾í. Jestli princi jde o tohle, ona se klidnì pøizpùsobí.
“A ¾ili spolu š»astnì a¾ do smrti,“ praví se v té pohádce. Já si to nemyslím.
V¾dycky na scénu pøicházíme uprostøed pøíbìhu a musíme zase odejít, ještì ne¾ opravdu skonèí. V pohádkách. V dìjinách svìta. Pøíbìh v¾dycky pokraèuje. Èíslo bot je dost chatrný pøedpoklad lásky, ale mo¾ná to Popelce nevadilo, kdo ví? I podivnìjší man¾elství ne¾ to její se vydaøila a tøeba princ a Popelka celí š»astní umøeli a mìli doma tisíce párù bot.
Ale jako pohádku pro dìti radìji beru kteroukoliv z asi pìti set verzí tohoto dramatu ne¾ tu, kterou známe nejlépe. Proto¾e ve vìtšinì tìch ostatních vystupuje aktivní hrdinka, která iniciativnì usiluje, aby se zbavila svých okovù. Jenom tam tak nesedí. Je si vìdoma, ¾e má jistou úroveò, a chápe, ¾e pøíbuzní, se kterými ¾ije, jsou hajzlíci, a nepoléhá na nikoho jiného, ¾e jí v její situaci pomù¾e. Ve všech evropských verzích hledá Popelka východisko chytrostí a oddaností vzpomínce na drahou matku. Je pravda, ¾e má štìstí, ale také je pravda, ¾e si ho zaslou¾í. Na konci se natahuje po støevíèku: „Ano, ten je mùj, já si ho zkusím.“ Dokonce odpustí svým dvìma nevlastním sestrám a najde jim za man¾ely dva vévody. O štìstí lidí jako tahle Popelka øíkáme, ¾e by si ho nikdo nezaslou¾il víc.
Pasívní, bezmocná a útrpnì èekající Popelka je mor.
I Bùh spíš pomù¾e tìm, co si pomohou sami.
Mojí pøedstavì Popelky odpovídá štìkající prase Norman.
A mojí pøedstavì kouzelných babièek odpovídají ti,
kdo pomáhají vandrákùm, aby si pomohli sami.
Trvat na svém místì v øádu vìcí a chovat se podle toho.
Dodávat sílu tìm, kteøí se své místo v øádu vìcí sna¾í najít. Tohle všechno dìlat znamená uskuteèòovat pohádky.
