Je tu opìt jaro. Sedím ve své pracovnì u okna a dívám se do koruny vysoké bøízy. Mezi jejími ještì nesmìle svìtle zelenými listy se ke mnì natahuje modrá obloha, ta, ze které tak rád èerpám energii a nìkdy také a¾ bláznivou múzu pro mé ještì bláznivìjší psaní. Kdysi ve škole mi uèitelé tohle lelkování vyèítali. Dnes s pøibývajícími lety mám na to jiný názor a tì¾ko øíct, zda je to tím, ¾e jsem relativnì zmoudøel.
Rozhlí¾ím se po pokoji a hledám svého roš»áka Kolju, abych s ním koneènì navázal konverzaci. Urèitì se zase nìkde válí, ale tuhle lenost mu z ko¾ichu vy¾enu. V¾dy» kdo se to tak hrnul do psaní, kdo mì pøemlouval, ¾e tak inteligentní pes se hned tak nevidí, ¾e jeho nápady musím stùj co stùj zachytit na papír?
Bylo to pochopitelnì tak, jak jsem pøedpokládal. Kolja le¾el rozvalený jak dlouhý, tak široký na své dece v obýváku pod oknem, jedno ucho postavené do špièky jako do pozoru. Takovýhle bezpeènostní zvukový radar má na strá¾i poka¾dé, kdy¾ spí. Línì protáhl své psí údy a na pùl huby se na mne usmál.
„Ty línej psí èoveèe!“ spustil jsem na nìj zhurta.
„V¾dy» ty jsi u¾ od toho válení celej zmuchlanej a zaprášenej. Tohle ¾e má bejt vzor psa pro naši kní¾ku? V¾dy» ty u¾ si tak líný, jak ten pes Bobík od mého pøítele Jarolímka, který kdy¾ štìká na lidi na chodníku, tak si podepøe o zídku svou hlavu. Koukej vstávat, a» tì mù¾u pìknì vykartáèovat a vy¾ehlit. Šup šup, a» u¾ se dáme do toho psaní, nebo to vyprávìní nikdy ani nezaèneme.“
Podíval se na mne pøihlouplým dobráckým pohledem, sklapl na hlavì ten svùj radar, a tak se rozesmál, jako kdybych mu vyprávìl tu nejpovedenìjší psí historku. Tak ty si opravdu myslíš, ¾e ze mnì vypadne nìjaký nápad? Ty jsi mi opravdu a doopravdicky naletìl?? Tak se smál, hubu od ucha k uchu, ale pak se mu mne pøece asi z¾elelo, proto¾e se pomalu zvedl, ještì pomaleji se protáhl a nakonec mi polo¾il hlavu na klín. Pøi tom se mi zadíval tak hluboce do oèí, ¾e nebylo tì¾ké vyèíst, co ode mne chce. No samozøejmì, abych ho zase podrbal!
„Tak tohle ne, to vypus» z té své chlupaté kedlubny, drbat tì nebudu! Budeme si spolu hezky povídat.“
„Povídat? My dva?“ zakòoural otrávenì . „Prosím tì, a o èem? Dy» nám stejnì nikdo nebude vìøit.“
„Ale bude!“ ujistil jsem ho a abych si ho udobøil, pøece jenom jsem ho podrbal mezi ušima. „To je tak. Kdy¾ napíšeme popravdì, ¾e i známé osobnosti znají psí øeè a mohou si se svými psy povídat, tak nám uvìøí. Napøíklad takový Fousek.“
„To je ten pes odnaproti?¨ Zeptal se mne trochu škodolibì Kolja.
„Nedìlej si ze mne šoufky, nebo na to doplatíš!“ okøikl jsem ho u¾ trochu nazlobenì. „Ten pes odnaproti je kníraè a já mluvím o známém umìlci, kytaristovi a básníkovi.“
„Snad nemyslíš toho textaøe a hudebního skladatele?“ dìlal si ze mì dál legraci Kolja a šibalsky zamrkal.
„Co já vím, co všechno tenhle Pepa je! Ale pøedstav si, ¾e je jediným èlovìkem na svìtì, který vlastní kabelovou poštu!“
„ Tak jmenuje se Pepa nebo Fousek? Teï si ze mne dìláš šoufky zase ty!“ zachytraèil Kolja a vyskoèil na pohovku, aby na mne lépe vidìl, co to se mnou udìlá. Rád mi dìlal takové naschvály, ale musím øíct popravdì, ¾e já nejsem o nic lepší. Dosáhli jsme v tom oba u¾ takovou rutinu, ¾e nìkdy nevíme, co který z nás myslí vá¾nì.
„Nesèetnìkrát jsem ti øíkal, abys to nepletl, a ty na svoje legrácky jednou setsakramentsky doplatíš. Jmenuje se jak Pepa, tak i Fousek. Lidé mají dvì jména, nìkdy i víc.“
Teï se u¾ Kolja malièko dopálil. „No jóóó, tihle dvouno¾ci musej mít všeho víc, aby si nahnali, co jim chybí v nohách. Ale abys vìdìl, kabelová pošta stejnì neexistuje, to tì asi nìkdo napálil,“ triumfoval ura¾enì.
„Jak to – neexistuje? Musí existovat, kdy¾ mu pøes ni píšou jeho pøátelé z celého svìta. Posílají to internetem, pak jeho syn Tomáš, také hudebník, dopis doma vytiskne, vlo¾í do ka-be-ly a odnese Pepovi.“ za»ukal jsem Koljovi na èelo, abych mu zdùraznil, jaké je jelito, ale ten se po téhle jedovaté poznámce odmítnul se mnou bavit. Pøevalil se na bok, svou chlupatou hlavu polo¾il mezi obì bílé tlapky, zavøel oèi a zaèal hluboce oddychovat.. Jenom to jeho radarové ucho se zase vztyèilo jak ¾eleznièní závora, aby tak dalo nièím nerušený prùchod jeho snùm. To u¾ jsem vìdìl, ¾e teï s ním nebude øeè, proto¾e upadl v hluboký spánek, kde se ho ve snu budou všichni bát, èubinky krásnì vonìt, patníkù bude bezpoèet a jemu bude moc a moc dobøe.
Blues hlídacího psa Josef Fousek
Na hradbì støepù soumrak se poøezal
Pán zamkl vrata co na nì vítr hraje
Já hlupák ¾e jsem vylézal tak brzy
Kopnutí mì obèas pøinutí do boudy schovat slzy
Do hvìzdnaté noci uléhám Mám kvartýr blízko plotu
Noc mám rád i kdy¾ mì samota tí¾í
A velcí psi co neštìkaj'
Se na mì ze tmy plí¾í
Èert vem tu divnou psotu
A¾ pošlou moji duši na Venuši
Prohlédnu si zblízka Velkou Medvìdici
Zaštìkám blues o smutném štìnìti
a poèùrám patník na Mìsíci
Øetìz mì budí ze spánku Z ulice kroky mì straší
Štìkám a couvám do boudy ven blátivou jarní kaší
Kdyby mi nedávali jíst a pít
Roha bych vzal a bez øetìzu šel
Tam nìkam kde prý je Psí ráj
Máma mi o nìm vyprávìla
ne¾ vbìhla pod tramvaj
V kastrolu zamrzla mi voda Myš piruetou chce mì rozesmát
Šel bych s ní tancovat
Ale škoda vyvrzat teplo kdy¾ nemám na kabát
Zam¾ený okno pána kde modrá barva hopsá
A divná hudba brouká
Zùstanu radši v teple poèasí je pro psa
Kdybych mìl delší øetìz podíval bych se
na co se mùj pán kouká
Mo¾ná ¾e zítra uvidím svou krasavici Lízu
co ko¾ich na ni støíhají
co mašli nosí na krku
a je jak po striptýzu
Packou ji trochu zamávám
Mo¾ná mi polibek vrátí
Blí¾ k plotu boudu odtáhnu
a pán mì za to zmlátí....
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!“
„Ty línej psí èoveèe!“