Na dlouhé chodbì polikliniky, která byla i èekárnou u ordinace obvodního lékaøe, stály ¾idle a na nich sedìl mu¾ se zafaèovanou hlavou, staøenka v rádiovce, staroušek s francouzskými holemi, pán s mohutným plnovousem a korpulentní dáma. Byl to takový typ ¾eny, která si s cukrem do kafe nasype celý cukrovar. Naklonila se k vousatému sousedovi a øekla mu dùvìrnì: „Já u¾ tu byla vèera. A øeknu vám, ¾e mì ten doktùrek poøádnì namíchnul."
„Copak vám udìlal?" pán pozdvihl husté oboèí.
„Právì ¾e nic," øekla rozladìnì. „Povídám mu, mám migrénu, zvýšenej
cholesterol, hexenšus, bolí mì kolena, loupe v kloubech, píchá v boku, pálí
¾áha, trápí ¾luèník, nemù¾u spát a trpím nadýmáním. Co myslíte, ¾e mi
chybí? A on prej – Myslím, ¾e nic. U¾ máte všechno," zlobila se paní. „Jaký
on mù¾e mít zkušenosti? Takovej mladíèek. Doktorát asi získal na pískovišti."
Zatímco mluvila, pán s vousisky rozhoøèenì pokyvoval hlavou.
„Nakonec mì pøece jen poslal do laboratoøe a ¾e prý to dnes podle výsledkù zaèneme øešit," zavrèela. „Tak jsem tady."
„Jen¾e on tu není," podíval se na hodinky pán se zafaèovanou hlavou.
Staøenka si na drdùlku popelavé barvy urovnala rádiovku. „Já si jdu jen pro recept. Pámbù zapla», ¾e mám pouze vysoký tlak. Ka¾dý mìsíc si sem skoèím pro prášky a ¾ivot jde dál."
„Belhá se jako kulhavá kobyla," ozval se staroušek s holemi. „Stáøí je mrcha. Holt proti vìku není léku."
„V¾dycky se nìjaký najde, pokud se najde felèar, co vám ho pøedepíše," øekl dopálenì pán se zafaèovanou hlavou a znovu mrknul na ciferník hodinek. Pak mu asi došlo, ¾e vypadá jako morous, a chtìl si napravit reputaci. Poposedl na ¾idli a zeptal se: „Znáte ten fór, jak pøijde v nemocnici do pokoje primáø s kulometem a øekne, vá¾ený pane, tohle je poslední dávka, kterou vám zdravotní pojiš»ovna dovolí..."
„Nechte si ten èernej humor," sjela ho pohledem korpulentní dáma. „Nebo si snad myslíte, ¾e tu popuknáme smíchy?"
„Tak bacha," zašklebil se na ni vousatý pán. „Jedinì a¾ tu bude doktor."
Ze dveøí vystrèila hlavu sestøièka. „Chvilièku vydr¾te. Pan doktor se vrací od infarktu." A zase zmizela v ordinaci.
„A další tu na nìj bude èekat. Mì u¾ z toho tady opravdu klepne," vyjel a hned zas zchladl pán se zafaèovanou hlavou.
Mu¾ s plnovousem si povzdechl: „Jo, ¾ivot holt není peøíèko."
„To mi povídejte. Já bych o tom svém mohla napsat knihu. A bylo by to neveselé ètení," popotáhla nosem korpulentní dáma.
„Urèitì by mìla alespoò š»astný konec," podotkla jsem.
„Chcete tvrdit, ¾e mávnutím proutku budu najednou šlank?" zatváøila se jako deset èertù. „Já jsem neš»astná ¾enská, aby bylo jasno. Nemù¾u sníst ani bonboniéru na posezení, abych nepøibrala dvì kila."
„Já bych to nìjak zaonaèila,"chtìla jsem ji potìšit. „Mám ráda happy endy. U¾ od dìtství. A v pubertì to došlo tak daleko, ¾e jsem si tøeba u Remarqua, kterého jsem tehdy hltala, v¾dy pøepsala poslední stránku, aby pøíbìh nekonèil smutnì."
Oèividnì bylo vidìt, ¾e mi nikdo nevìøí.
„Oøezala jsem si tu¾ku, rozlo¾ila list papíru na stùl, dopsala optimistickou teèku a stránku vlepila na vakát knihy."
Vtom se v poschodí zastavil výtah. Jako na povel jsme tam všichni stoèili pohled. „Koneènì je doktor tady."
Ale chodbou pospíchal postarší pán. Zamíøil ke dveøím na toaletu a sáhl na kliku. Zaskoèilo ho, ¾e je zamèeno. Pak si všiml natištìné tabulky ve výši oèí. Klíè od WC si vyzvednìte u sestry, stálo na ní. Popobìhl tedy ke dveøím, za kterými sestra byla. Nejdøív »uk »uk, klep klep a nakonec buch buch buch. Jen¾e dveøe se neotevøely.
„Nevidíte, nápis na dveøích?" podivil se staroušek s holemi.
Pán èetl a hlas mu selhal: Neklepejte, sestra pravidelnì vychází. Ale sestra nevyšla. Buch buch, pán marnì na dveøe zabušil ještì jednou. Náhle zkamenìl. A jak tam tak zùstal stát celý štronzo, došlo mi, ¾e u¾ ten klíè nebude potøebovat. Došlo to i ostatním. Provázeli jsme ho útrpným pohledem, kdy¾ po kachlové chodbì odcházel zpìt k výtahu širokým krokem, stejnì jako ze široka chodí námoøníci, kdy¾ z rozhoupané paluby vkroèí na pevnou zem. Pak se otoèil a vylekanì hledìl, jestli se mu nìkdo neposmívá. Na chodbì bylo ticho. Nikdo ani nehlesl. A¾ najednou zafaèovaná hlava píchla prstem do vzduchu a zavolala na nìj: „Nic si z toho nedìlejte. Z našeho zdravotnictví se brzy posereme všichni. To vám dám klidnì písemnì."
Škoda, ¾e to od toho pána nedostanu písemnì já. To bych si oøezala tu¾ku, rozlo¾ila list papíru pìknì na desku stolu a s velikou peèlivostí ten konec pøepsala v optimistickém duchu. U¾ jsem pøece øekla, ¾e mám ráda š»astné konce.
Jaroslava Pechová
* * *
Z knihy Otisky úsmìvù
Autor ilustrace Václav Veverka
