Kdo kamarádí se zvíøaty,
ten kamarádí s Bohem.
Pøes zvíøata si s ním zadarmo popovídáš.
(Bohumil Hrabal)
Mé pøístavní smeèky
Pøi svých plavbách na zaoceánských parnících jsem mìl v nìkolika pøístavech smeèky poulièních psù, které jsem chodil krmit. Tvoøili jakousi rodinu, která spoleènì za¾ívala radosti i strasti všedního dne. Kdo jste mìli nìkdy mo¾nost vidìt tyto poulièní psy víte, ¾e mají v ¾ivotì vlastnì jedinou starost – sehnat si ka¾dý den nìco k snìdku. V tomto ohledu jsem pro nì byl skuteèným po¾ehnáním, a to nepøeháním. Na lodi se toti¾ dennì vyhazovalo ohromné mno¾ství jídla. Dodneška to nedoká¾u vùbec pochopit. To plýtvání bylo opravdu nepochopitelné. Dennì se v noci vyhazovaly metráky jídla do moøe, tak¾e se za lodí táhlo obrovské hejno všech mo¾ných ryb. Bylo mi to šílenì líto, ale jídlo se nesmìlo z lodi vynášet, tak¾e to vlastnì nemìlo jiné øešení. Na lodi toti¾ bylo o pasa¾éry dobøe postaráno. Jídelní lístek obsahoval pìtadvacet jídel pro sedm set pasa¾érù. Porce, které pøebývaly si rozdìlila posádka a co nesnìdla ani posádka, to se vyhazovalo do moøe. Dovedete si pøedstavit to mno¾ství jídla, které šlo pøes palubu? Hrùza! Naštìstí jsem se mezi posádkou tìšil urèitému privilegiu, proto¾e jsem všem námoøníkùm a kamarádùm støíhal zadarmo vlasy. Z toho mi potom plynuly urèité výhody a jednou z nich byla i ta, ¾e mì nikdo nekontroloval, kdy¾ jsem v pøístavu odcházel z lodi na bøeh a v ka¾dé ruce nesl plnou igelitku plnou šunky, masa, peèených kuøat, zkrátka všeho, na co si vzpomenete. A tak jsem chodil krmit „své“ psy vybranými lahùdkami, které zbyly po našich pasa¾érech.
Všichni tito poulièní psi jsou velice plaší, nenechají na sebe sáhnout, ale toho, kdo jim nosí krmení, vezmou na milost, tak¾e po èase jsem je mohl hladit a dával jsem jim dokonce i jména. Myslím, ¾e mì ti psi mìli hroznì rádi. Dokonce jsem mìl tenkrát pocit, ¾e poznají i naši loï, kdy¾ pøiplouvala do pøístavu. Ka¾dý lodní šroub toti¾ vydává trochu jiný zvuk.
Na ostrovì Aruba v Karibském moøi se mi stala krásná pøíhoda. Rozhodli jsme se, ¾e si zajdeme na obìd. Po cestì jsem nakrmil místní psí smeèku (opravdu jsem mìl ty spøíznìné psí duše po celém svìtì) a nejednou koukám, ¾e tam pøibìhl takový malinký pejsek,. Ale proto¾e byl skuteènì drobouèký, nemìl šanci, aby na nìj zbylo aspoò jedno sousto. Ve smeèce je právo silnìjšího velice dùslednì dodr¾ováno, tak¾e tenhle chudáèek mìl smùlu. Øekl jsem si: takhle tedy ne, já tì, kamaráde, pozvu do èínské restaurace. Byli se mnou ještì dva muzikanti, tak jsme si vzali taxíka a nechali se zavézt do nejlepší èínské restaurace.
V té dobì byl na palubì jako jeden z pasa¾érù Emilio Perucci, co¾ je asi sedmdesátiletý známý milionáø, kterému dìlaly spoleènost dvì krásné modelky a zrovna byli v té¾e restauraci na obìdì. Kdy¾ jsme vešli do restaurace, sedli jsme si k barovému pultu a poprosili jsme o „nápojový lístek pro psa“. Barman zaváhal, ¾e to tedy nemají. Tak jsem pejskovi objednal mlíko. Pøedstavte si, ¾e ten èlovìk pøinesl mlíko ve sklenici! Povídám mu: „Vidìl jste nìkdy, aby pes pil ze sklenice?“ Barman se omluvil a donesl misku. No, bavili jsme se náramnì, to mi urèitì vìøíte.
Stejná situace nastala, kdy¾ jsem chtìl psí jídelní lístek…Opìt omluva, ¾e ten nemají. Tak tedy vybereme nìco z našeho jídelního lístku… a Emilio Perucci tohle všechno sledoval. Nìjak mi ovšem uniklo, ¾e se pejsek zaèal vrtìt. Chtìlo se mu èurat, a najednou cítím, ¾e mi èurá na kalhoty. Proto¾e to byla feneèka, tak jsem ji vzal a odešel jsem na dámské toalety, šoupl jsem ji do dveøí a sám jsem poèkal venku. Kdy¾ recese, tak se vším všudy. Feneèka skuteènì vykonala obì své potøeby, a to tak, ¾e na nepøehlédnutelném místì. Jenom¾e v tom okam¾iku se zvedla jedna ze spoleènic Emilia Perucci a chystala se rovnì¾ navštívil toaletu. Jakmile do ní vstoupila, udìlala uááááá, vrátila se zpátky a stì¾ovala si Emiliovi. Ten udìlal pochopitelnì humbuk, obsluha se strašnì omlouvala, všechno uklidila a my jsme si øíkali, tak a teï nás musejí urèitì vyhodit! Ale proto¾e jsme jim dávali pomìrnì vysoké spropitné, vzali nás na milost. Nikdy jiný kromì nás a Emilia v té restauraci toti¾ nebyl.
Kdy¾ jsme se vraceli zpátky na loï, tak mi bylo líto, ¾e bych mìl toho malinkýho pejska nechat na bøehu. Rozhodl jsem se, ¾e ho propašuji na loï. Všichni mì od toho zrazovali, proto¾e kdyby se to zjistilo, tak bylo to byl velký malér. Nicménì se mi to podaøilo, pejska jsme vykoupali, holky z posádky byly nadšené, ale proto¾e se blí¾ila hodina odjezdu a opravdu by to mohl být malér jako hrom, vynesl jsem ho zpátky na bøeh. Ten malinký pejsek šel podél našeho kolosu (loï mìøila 213 metrù) a mì tekly slzy, jak mi ho bylo líto. Ale nedalo se nic dìlat.
Za dva týdny jsme do Aruby pøijeli znovu, ale mùj pejsek ve své pøístavní smeèce u¾ nebyl. A tak si myslím (nebo bych si to aspoò strašnì moc pøál), ¾e jsem mu pomohl, kdy¾ jsem ho vykoupal a navonìl (obraznì øeèeno), proto¾e si ho mo¾ná nìkdo vzal a poskytl mu hezký domov.
Kdy¾ se vrátil zpátky do Èeské republiky, bylo jen otázkou èasu, kdy si poøídíme vlastního pejska. Toho souèasného jsem si vlastnì vyvzdoroval. Moje ¾ena jezevèíka nikdy nechtìla, ale kdy¾ jsem se vracel z nemocnice po léèbì rakoviny krku, tak jsem si vytelefonoval s jedním pánem z Brna, který mìl zrovna pìt štìòátek, ¾e si pro jedno pøijedu. Nikoho jsem se tenkrát neptal a pøivezl ho domù. Dal jsem mu jméno Jolly, Jolík – jako nejvyšší karta ve høe. Tak¾e v den, kdy jsem opouštìl nemocnici po devítimìsíèní chemoterapii jsem pøijel domù s malým èerným štuclíkem.
Kdy¾ pøijedu nad ránem ve ètyøi v pìt hodin domù z koncertu, tak ke mnì hned bì¾í a koneènì je spokojený, ¾e jsem všichni pohromadì a ¾e je všechno v poøádku. Kdy¾ nejsem doma, tak teskní, poøád mì vyhlí¾í a je z nìj úplnì neš»astný pes. Jakmile však slyší, ¾e pøijí¾dím, a to mù¾u být ještì dvì stì metrù od domu, u¾ znervózní a ví, ¾e páneèek pøijí¾dí. Nevymìnil bych ho za nic na svìtì!
Laïa Kerndl
Laïa Kerndl, narozen v roce 1945. Vystudoval strojní prùmyslovou školu a následnì hudební školu obor klavír. Od sedmi let však hrál na housle, kytaru, klavír a skonèil jako bubeník a zpìvák. Stále poslouchal jazz a swing. Tato hudba se mu stala vlastní a ne nadarmo je dnes pøezdívaný èeský Sinatra. Ètyøiadvacet let se plavil na zaoceánských parnících, kde vystupoval s orchestrem Leona Slezáka.
V roce 1995 podstoupil nároènou a naštìstí úspìšnou léèbu rakoviny. Nikdy nepøestane být vdìèný prof. Kostøicovi a jeho týmu onkologù, bez nich¾ by nevzniklo ¾ádné jeho CD ani koncertní vystoupení.
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
Kdo kamarádí se zvíøaty,