Byla sobota a já sedìla v prázdném kupé. Zbývala u¾ sotva minuta do odjezdu vlaku, kdy¾ se rozletìly dveøe a dovnitø nakoukl mladíèek s obrovským batohem na zádech, co mu ènìl vysoko nad hlavou.
„Je tu jen jedna paní,“ houkl v záklonu smìrem do chodbièky a pak zas v pøedklonu smìrem ke mnì: „Máte tu volno?“
Vidìl pøece, ¾e tu nikdo jiný není, a tak jsem se rovnou zeptala: „Kolik vás je?“
„Dvanáct,“ øekl popravdì. „Ale polovina sedí ve vedlejším vagónu."
„Kdy¾ si mì nìkdo vezme na klín, tak se snad vejdeme," zavtipkovala jsem.
„To myslíte vá¾nì?" vykulil oèi.
„Proè ne, bude legrace,“ bavila jsem se jeho rozpaky.
Do kupé se natlaèili s napìchovanými bágly hubeòouøi sotva plnoletí a jeden pán s prošedivìlými skránìmi. Odhadla jsem ho na jejich náèelníka.
„Jsem nadšená, ¾e se úèastním stìhování národù," pøivítala jsem je. Kluci narovnali batohy nad hlavy vedle mého kufru a rozsadili se na sedadla.
„Tu hodnou paní nesmíme utiskovat, proto¾e jsme gentlemani," pøejel je ostøí¾ím zrakem náèelník. „Budeme jako myšky," ujistil mne.
„Dobøí lidé se v¾dycky nìjak srovnají," øekla jsem.
„Máte pravdu," pøitakal. „Tak to bylo, je a vìøím, ¾e i bude. I kdy¾ se spousta vìcí nenávratnì zmìnila."
„Napøíklad?" byla jsem zvìdavá.
„Tøeba takové výpravy do pøírody, co podnikáme my, u¾ málokoho lákají," namítl.
Popadlo mì cukání vyzvídat. „Kampak cestujete?"
„Ka¾dý týden jinam," odpovìdìl. „V sobotu zapíchneme práci a hurá ven. Makáme na fyzièce a uèíme se pøe¾ít v pøírodì v ka¾dém roèním období a za ka¾dého poèasí.“
„A kam taková skvadra slo¾í hlavu?“ neumìla jsem si pøedstavit.
„Nebe je všude,“ namítl náèelník.
Pøekvapilo mì to. „Vy spíte pod širákem?“
„Samozøejmì," øekl hrdì. „Kluci nejsou ¾ádné padavky."
Kluci se dmuli pýchou, ¾e je jejich náèelník pochválil. Bylo nad slunce jasné, ¾e ho berou.
„Dnes míøíme na Šumavu. Do Nicova,“ rozpovídal se náèelník. „Chci klukùm ukázat nejvýše polo¾enou románskou památku v Èechách – kostel sv. Martina ze 13 století. A taky pozoruhodnou pamìtihodnost lidového umìní: kohoutí køí¾ –Arma Christi. A pak rovnou na Královský kámen.“
„®e by to byl ten skalní masiv, pod kterým prý jako pod Blaníkem spí vojsko bojovníkù, odkud vyjede na pomoc svému lidu, a¾ mu bude nejhùø?“ krátce jsem ho pøerušila.
Náèelník pøikývl. „Ta ¾ulová skála je opøedená lecjakou povìstí. Ale pøedevším je køi¾ovatkou turistických stezek. A to je pro nás ta správná výzva, co øíkáte kluci?“ zazubil se na chlapce.
Pøikývli jako jeden mu¾. V pøedstavách u¾ se zøejmì toulali hlubokými šumavskými hvozdy s hlavou v oblacích a fantazií spuštìnou na plné obrátky.
Zato já stála nohama na zemi. „Musíte pøece i jíst. Kde baštíte?“
Náèelník vypjal hruï. „Vaøím já. Mám jídelníèek na vlak, na kolo, na ly¾e, na vodu, na to, kdy¾ máme prachy, a na to, kdy¾ smrdíme korunou.“
Znovu kluky pøejel pohledem, jak tam tak spokojenì sedìli, rameno na rameno. „Pøece nemù¾ou jen døepìt u poèítaèe a èuèet do mobilu," dr¾el proslov. „A» mají na co vzpomínat. Musí mít pro¾itky, zá¾itky. Taky posbírají zkušenosti."
Dala jsem mu za pravdu. „Zkušenost je nepøenositelná, pro¾itek nenahraditelný, zá¾itek nezastupitelný."
Kluci hned našpicovali uši. „Jak to myslíte?"
„To, jak v lese voní jehlièí, nad obilím se toèí vítr a pod splavem v øece se voda rovná do krajek z pìny a šumí jako limonáda, to vám ani nejrychlejší internet, èi nejkrásnìjší fotky nezprostøedkují." A pak ze mne neèekanì vypadlo: „Hned bych se k vám pøidala."
„Vá¾nì?" náèelník zbystøil.
„Proè ne." Ale pohled mi padl na hodinky a já si povzdychla: „U¾ budu vystupovat," a ka¾dému jsem na rozlouèenou podala ruku.
Jeden z chlapcù hned vyskoèil a sundal mi kufr. „Prosím, paní."
„Opravdu gentleman," ocenila jsem to a kývla na náèelníka: „Dobøe je vedete."
Za oknem zaèal viditelnì zpomalovat barevný nekoneèný film krajiny. Vysunula jsem na kufru rukoje» a popojela s ním do chodbièky.
Ozval se zvuk brzd, jak vlak zaèal zpomalovat a zvolna vjí¾dìl do stanice. A najednou rup, po podlaze se rozkutálela koleèka z mého kufru.
„Vypadla z nich závlaèka," konstatoval náèelník. „To nebude slo¾ité opravit."
Hoši hned vybìhli z kupé a pomáhali mi je posbírat. Na poslední chvíli jsem stihla z vlaku vystoupit.
Vyklonili se z okna a mávali mi. Dlanì se jim tøepotaly pøed oblièeji.
To bylo pøíjemné, popovídat si s tak sympatickými mladými lidmi, pomyslela jsem si.
Pak jeden z nich zvolal: „Myslíme si, ¾e máte o koleèko víc."
Vlak se rozjel a já zùstala stát na nástupišti jako opaøená.
Zdáli se mi být tak milí. Co jsem jim udìlala, ¾e najednou tak otoèili?
A¾ druhý den, kdy¾ jsem si šla nechat kufr opravit a na jeho konstrukci pan opraváø koleèka nasunul, uvidìla jsem, ¾e jedno zbylo. A pak mi došlo, ¾e se podobná kolize ve vlaku stala i nìkomu pøede mnou. Jen¾e ten nemìl tak ochotné pomocníky a všechna zakutálená koleèka sám prostì nenašel. A došlo mi té¾, jak je ta mateøština – plná bohatých pøímìrù, na mou duši krásná.
Jaroslava Pechová
***
Ukázka z pøipravované knihy Otisky úsmìvù.
Kniha mù¾e být vhodným dárkem pod stromeèek pro vaše nejbli¾ší.
V pevné vazbì je k dostání na www.knihyfenix.cz Zobrazit všechny èlánky autorky