®enská logika
„Mám bezva nápad," øekl kamarád Milan. „Co si takhle zajít ke Tøem bratøím na pivko? Dáme si jedno a pokecáme."
„Víš, co je nejvìtší le¾ na svìtì?" namítla jsem.
„Nu¾e?" vyzval mì, a» mu to prozradím. „Jdeme na jedno a do toho zhubnu," dozvìdìl se.
Vzhlédl ke mnì: „Máme pøíle¾itost zjistit, jestli to tak opravdu je."
Posadili jsme se ke stolu u okna. U protìjší stìny mazali karty štamgasti. Byli tøi, jako tøi králové, nebo tøi veteráni, nebo ti tøi bratøi, po kterých je pojmenovaná hospùdka.
Ètvrtý jednomu z nich nakukoval pøes rameno a šmíroval, jaké má karty. „Jak to hraješ?" spílal mu.
„Disponuju vlastní makovicí," vypìnil karbaník. „A pou¾ívám mozek, co v té makovici mám."
„Leda prd tam máš," vedl si svou radílek. „A¾ vypadneš od stolu, tak pøedvedu, jak se hraje mariáš."
„To ti døív vypadne zub," odbyl ho karbaník.
„Øíkám, ¾e hraješ jak ponocnej," mlel radílek.
„Hele, nekibicuj," vlo¾il se do toho i druhý karbaník. „Sedni si na zadek a dr¾ zobák."
„Nebo ma¾ domù, a» nekleèíš na hrachu," zpra¾il ho tøetí.
„To akorát," vrávoral kolem nich radílek. „Myslíte si, ¾e v naší rodinì nenosím kalhoty já?
Zrovna vèera jsem mojí starý øek, ¾e je blbá."
„Nepovídej," šklebili se na nìj. „Èím tì nadzvedla?"
„Prachy, za který si koupila šminky, já tady mohl prokalit."
„Tak to je logika," pobavilo mì to.
Milan se podíval na dno pùllitru a øekl jen tak mimochodem: „Co ty víš o logice?"
„Výbornì, kamaráde," nadzvedlo mì to. „Jako ¾e patent na rozum mají chlapi?"
„®enský jsou pøedevším naivní," upøesnil. „A sentimentální. A zmìkèilý. Všechno moc pro¾ívají. Nemají ten správný nadhled."
„Hele, Milánku, fantazíruješ," neudr¾ela jsem se. „Nemáš o tom páru."
„Milánek s velkým nebo malým m?" zajímal se.
Mávla jsem rukou a zvedla se od stolu. Šel krok za mnou. U výèepu oznámil vrchnímu: „Platím dvì jedenáctky." A na mne udìlal oblièej: „S tím pivem to není pravda. Alespoò dneska."
Vyšli jsme na ulici ve chvíli mezi stmíváním a tmou. Vzduch vonìl podzimem a nad støechami vycházel mìsíc. Byl velký jako kolo od vozu a rozléval kolem sebe tolik svìtla, ¾e i v parku, pøes který jsme si krátili cestu na tramvajovou zastávku, bylo docela vidìt. Spadané listí šustilo pod nohama a já se rozbìhla parkem cesta necesta.
Milan mì nerad následoval. „Moje nové boty, drahé salamandry. Znièím si je," naøíkal. „To je logika, lítat noèním parkem."
„Jdi u¾ nìkam s tou logikou," utrhla jsem se na nìj. „Teï se ty pøedveï. Uka¾, ¾e máš hrdinnou duši, všech pìt pohromadì a v malíku chladnokrevné uva¾ování, jak to o sobì tvrdí mu¾i."
V tom nám pøes cestu pøebìhla èerná koèka.
„Hele, èíèa," zaregistroval ji Milan. „Ještì ¾e nejsme povìrèiví."
Koèka vyskoèila na strom a soustøedìnì nás pozorovala.
„Nìkdo ji vyhodil na ulici," lamentoval Milan. „Chápeš to?"
A jal se hned koèku lákat: „Èièinko, pojï dolù... neboj se... malá."
Ale koèka ho ignorovala.
„Podívej, jak je vynervovaná," ukazoval do koruny rozhoøèený Milan.
Koèka sedìla na spodní vìtvi a tváøila se jako pán tvorstva. Oèi jí svítily jak malé ¾árovièky a spokojenì mrskala ocáskem.
„Urèitì umírá hlady," obával se Milan. „Èièí, tak slez, koupím ti buøta."
Pak se zamyslel: „Co taková micinka vlastnì ¾ere?"
„To nevím, ale mne ¾ere, ¾e máš o ¾enách zkreslené pøedstavy."
Podal mi kabát. „Vylezu za ní. Musím ji sundat."
A zaèal se drápat na strom. Kdy¾ po koèce koneènì vztáhl ruku, ona se pøehoupla na další patro vìtví a Milan si o suk roztrhl rukáv.
„Mòòòaúúú," mòauèela na nìj z výšky spokojená koèka. Zdálo se mi, ¾e se mu posmívá.
„Vyšla si jen na veèerní procházku," uva¾ovala jsem nahlas. „Nepochybnì patøí do nìkteré z vilek u parku."
Ale Milan mì vùbec neposlouchal. „Nejlepší bude, kdy¾ zavoláme hasièe."
Zøejmì tomu ta koèka rozumìla, proto¾e hned seskoèila ladným skokem z vìtve a po koberci z listí kráèela jako královna tím smìrem, kde svítila okna vilek.
Koneènì i Milan slezl ze stromu dolù. Stál tam se škrábanci na rukou, s utr¾enou man¾etou na košili, odøenými botami a nevìøícnì zíral smìrem, kterým koèka zmizela.
„Zdrhla," øekl a vypadal dost rozèarovanì. „Nebylo to špatnì vymyšlený. Chtìl jsem ji zachránit."
„Nestála o to. Poradila si sama," ujistila jsem ho. „U¾ je nìkde v teplém pelíšku, zatímco ty se tu klepeš zimou."
„Pìkná spravedlnost," povzdechl si. „Zase u¾ skonèila jinde, ne¾ mìla."
„Tak to chodí. To je ¾ivot, ne nebesa," i já byla trochu rozladìná.
Tváøil se jako kluk naèapaný s rukama v krabici s vánoèním cukrovím.
„Teï si asi myslíš, ¾e jsem idiot," shrnul to a zatváøil se sklesle.
Zùstala jsem na nìj nevìøícnì zírat.
„Nepro¾ívej to tak. Nebuï zmìkèilý a sentimentální. A sna¾ se na to dívat z nadhledu," byla jsem trochu škodolibá. „Chtìl ses prostì vytahovat. To mají chlapi v krvi. Naivnì sis myslel, ¾e budeš za hrdinu."
Vteøinu mlèel a pak øekl: „Koèky a ¾eny si budou prostì dìlat v¾dycky, co chtìjí, a psi a mu¾i si na to budou muset zvyknout."
Podala jsem mu kabát a málem proti své vùli øekla: „®e by ¾enská logika?"