Právì letos je výroèí co nás opustil jedineèný spisovatel a humorista Miloslav Švandrlík. Osobnì jsem ho poznal pøed více jak pìtadvaceti lety, kdy mi dovolil otiskovat jeho povídky na stránkách internetu. Od té doby nebylo snad jediné návštìvy Prahy, abych se s ním v jeho domku na Chodovì nesetkal a spolu si nezavzpomínali na staré zlaté èasy. Rozhovor z jedné návštìvys ním a jeho pøítelkyní Jarmilou Rù¾ièkovou si pøeètete ZDE. Tohoto výjimeèného èlovìka si pøipomeòme další jeho povídkou. (Václav ®idek)
* * *
TATÍNEK SE KUTÁLEL
Setkali se v místnosti, která budila dojem èekárny.
Ona polykala slzièky, zatímco on si poèínal jako suverén.
„Já jsem Lojza,“ øekl. „A jak se jmenuješ ty?“
Mlèela a její tìlo se zachvívalo bolestným pláèem.
„Á je!“ vzdychl Lojza. „Ty jsi se ztratila prvnì, vid?“
Neš»astnice kývla.
„Z toho si nic nedìlej,“ utìšoval ji, „to já se ztratím v¾dycky, kdy¾ jdu s tátou! Ale v¾dycky se zase najdeme, proto¾e on se bojí jít beze mne domù. Maminka by mu dala!“
„Kdy¾ já se bojím!“ sténalo dìvèátko.
„Proto¾e jsi hloupá,“ vysvìtlil jí Lojza. „Za chvíli pøijde tatínek a koupí ti pišingry, abys na nìho doma neøekla, ¾e tì ztratil. On to stejnì nakonec vyzvoní sám, ale a¾ na Silvestra, a to se všichni smìjí, jenom maminka øíká: — Vidíš, vidíš, co jsi mohl svou neopatrností zpùsobit! — Proto nás musí táta hlídat. Kdy¾ nehlídá, tak si to vypije. Jako dneska: místo aby mì dr¾el za ruèièku, plácal a køièel gól!“
„Mùj tatínek zase køièel, ¾e to byl ofsajt,“ øeklo zadumanì dìvèátko, „¾e soudce je jelito a potom plácnul jednoho pána do hlavy.“
„Mého tatínka taky nìkdo plácnul do hlavy,“ vzpomnìl si Lojza, „ale tatínek mu øek´ hašašíro a polil ho pivem.“
„Mého tatínka taky jeden pán polil pivem,“ dìlo dìvèátko, „ale tatínek ho kopnul do nohy, a¾ sletìl s tribuny.“
„Mùj tatínek taky sletìl s tribuny,“ øekl Lojza, „jenom¾e se zase vrátil a zakousl se tomu pánovi do ruky. A potom se objali a kutáleli se dolù.“
„Tatínek se taky kutálel dolù,“ vyrazilo ze sebe dìvèátko témìø nadšenì, „a znièil si šaty, jak na nì šetøil celou zimu! A potom ho nìkam vedli.“
„Mého tatínka taky nìkam vedli,“ pravil Lojza, „a taky si znièil šaty.“
„A já chci u¾ domù,“ øeklo dìvèátko.
„Já taky,“ souhlasil Lojza, „proto¾e dneska u¾ to trvá moc dlouho.“
Dìvèátko se znovu rozplakalo.
Lojza si je opovr¾livì zmìøil, nìkolikrát pøešel místností, ale pak se rozbreèel také.
MODROJASNÝ POTÙÈEK
Mezi vápencovými a klikavcovými skalami se vinul modrojasný potùèek. Vonìl palùvkou a ty¾ivcem, voda byla chladná jako mraèník právì vytáhnutý z ledového ¾izu. Byl krásný letní den. Makùvky, horské tífky a batu¾níky pronikavì vonìly. Ze zátoèiny vybìhlo dìvèe. Bylo odìno v lehké kmunkové šaty, na hlavì mìlo vitínový šátek s bílými kvítky notejlu. Rozhlédlo se kolem. Kdy¾ zjistilo, ¾e je jasno, spustilo se sebe šaty a nechalo je klesnout do zelených trsù jechoutu. Chvíli se pronikavì dívalo do vln potùèku. Rejdili zde pstruzi, cinci, platnice a šporníci. Z lesa se ozýval hlas ¾luvy a pitolníka. Dìvèe se jásavì podívalo k slunci, stouplo si na rozpálený turnel a skoèilo do vody.
Záhy poèalo tonout. Marnì se bìlostné ruèky vztahovaly po koøenech piketu a tulmy, marnì se sna¾ily uchopit stébla brutníku a lykosu. Volání o pomoc nikdo nezaslechl. Ani hajný, ani poluèný, ani vystník ...
Za chvíli bylo po všem. Na vykotlané vrbì zapìl cutláø poslední píseò. Pak zamával køídly a odletìl do rochytového houští.
Modrojasný potùèek si bublal, jako by se nechumelilo.
Tuto povídku jsem dal pøeèíst tøem svým pøátelùm. První byl dojat ryzí èeštinou. Druhý mìl èetné výhrady, avšak kladnì hodnotil neomšelý slovník. Teprve tøetí se pøiznal, ¾e povídce nerozumìl a slova v ní pou¾itá nikdy pøedtím neslyšel. A ten jediný obstál v mé zkoušce inteligence.