POJEDEŠ, LIDUŠKO?
Liduško, buï mù¾eš jet na ty hory ty, nebo já. Já jsem pro to, abys rozhodnì jela ty! Máš na to, abych tak øekl, vìtší nárok.
Hory — to je nádhera, Liduško. Prvnì jsem tam byl s Boøivojem u¾ pøed válkou. Boøivoj tenkrát zabloudil ve vánici a našli ho a¾ za týden úplnì zmrzlého. Jo jo, hory — to je bílá pohádka, Liduško. Pepan Tej¾elù, mo¾ná, ¾e ho znáš, si tam zlomil nohu na dvakrát. Chudák — dodnes mu to nesrostlo, a jaký to byl fotbalista!
Nejhorší ovšem je, kdy¾ tì za¾ene snìhová smrš» do nìjaké opuštìné chaty, kde umíráš hladem a zimou tøeba nìkolik dní. Stává se, ¾e se pak lidé pojídají navzájem.
Anebo laviny? Taková lavina si, holka, nevybírá.
Co jí stojí v cestì, to smete.
Taky je na horách øídký vzduch a sluneèní paprsky odra¾ené od snìhu vyvolávají zánìty spojivek s trvalými následky, nemluvì u¾ vùbec o neblahém pùsobení na ¾enskou ple».
Ano, Liduško, zimní rekreace na horách je krásná vìc a já bych tì o ni nechtìl za ¾ivý svìt pøipravit. Znala jsi Pytlíkovou? Ta zabloudila pøedloni v Krkonoších a dodnes je nezvìstná.
No, já vìøím, dìvèe, ¾e se ti v tìch Vysokých Tatrách bude líbit a ¾e mi odtamtud pošleš lístek, ano?
Co¾e? Nikam nepojedeš? Ale, Liduško, co tak najednou?
No, co se dá dìlat. Kdy¾ nechceš, nechceš. Tak tedy holt na ty hory pojedu já.
***
DOVOLENÁ
Kdy¾ mi man¾elka øekne „táto,“ je mi jako po po¾ití pìti kilogramù plavené køídy.
„Táto,“ øekla mi v pondìlí, „zaèíná ti dovolená, mohl bys skoèit na tu støechu!“
Skoèil jsem na støechu a zùstal jsem na ní tøi dny. Kdy¾ jsem vymìnil poslední prasklou tašku, ani¾ bych dostal ú¾eh, slezl jsem dolù a vítìznì pohlédl na man¾elku, èekaje chválu.
Dala mi lívance a øekla: „Co bys tomu øekl, táto, ¾e nám neteèe pumpa? Zavolala bych studnaøe, ale kdy¾ máš tu dovolenou ...“
Další dva dny jsem byl zalezlý ve studni. Sedmkrát jsem se topil, nauèil jsem se plavat klasická prsa, avšak pumpu jsem nespravil.
Zavolali jsme pumpaøe.
„Kdy¾ jsi, táto, takový chomout,“ øekla man¾elka, „vynes alespoò ¾umpu!“
Roznášel jsem tedy kýble páchnoucí tekutiny k zákrskùm i polokmenùm a prahnul jsem po nádherném okam¾iku, kdy opìt stanu v továrnì u svého stroje.
Ta chvíle však byla daleko.
„Táto, nejde mi šicí stroj!“
„Táto, u vozejku se rozbilo kolo!“
„Táto, mìl bys vybetonovat Alíkovi ten plac kolem boudy!“
„Táto, nìkdo nám vyrazil okno u sklepa!“
„Táto, mìl bys nabarvit plot!“
Šel jsem k lékaøi. „Pane doktore, nemù¾ete mi napsat, ¾e musím ze zdravotních dùvodù pøerušit dovolenou a okam¾itì se vrátit do fabriky? Jsem u¾ úplnì vyèerpán!“
„Ale èlovìèe,“ usmál se doktor, „jenom se rekreujte! Jen si u¾ívejte! Slunce, voda, vzduch — to jsou ti praví nositelé zdraví. Závidím vám, pøíteli, ¾e jste si mohl vybrat dovolenou právì teï. Na mne to èeká a¾ v záøí.“
Vrátil jsem se domù.
„Táto," øekla man¾elka, „mìl bys natøít okap!“
Natøel jsem okap, nalakoval nábytek, vyleštil podlahu, vymìnil mísu na klozetu, spravil chlívek a udìlal kuru domácímu ¾ebøík, zacínoval prádelní kotel, vygruntoval pùdu, navozil do sklepa uhlí, naštípal døíví na zimu a porazil dva uschlé stromy.
„Táto,“ øekla mi potom man¾elka, „mìl bys ještì dát do poøádku chodník!“
Jenom¾e to u¾ mi skonèila dovolená.
„Ty dìláš jako drak,“ podivil se v továrnì mistr, „kde ses to rekreoval?“
„To víš!“ odvìtil jsem. „Nikam jsem se nedostal. Museli jsme zùstat doma.“
„Všude dobøe, doma nejlíp,“ øekl mistr. „Nu co! Do¾eneš to za rok!“
Zachvìl jsem se.
Nebo» vím, ¾e za rok budu spravovat chodník.