Jako malé dìcko jsem se strašnì bála. Pokud moje pamì» sahá, nešla bych spát do lo¾nice, sama. Od kuchynì ji oddìlovala úzká síò, do ní¾ se šlo pøes malou verandu pøímo z venku. V síni byla v¾dy rozsvícená lucerna, která jinak slou¾ila jako pøenosné osvìtlení do chléva, do sklepa a všude tam, kde bylo tøeba v noci posvítit.
Sotva mì do lo¾nice ulo¾ili – neøíkalo se lo¾nice, ale „jizba“, u¾ jsem si pøedstavovala, ¾e nìkdo vešel do sínì a pùjde samozøejmì rovnou na mne. Zaèala jsem køièet a nezbývalo, ne¾ ¾e nìkdo musel zùstat se mnou, dokud jsem neusnula. Pro starší sourozence to bylo trápení a tak mì zachraòoval tatínek s pohádkou o Bodøíkovi. Vyprávìl mi ji ka¾dý veèer, po nìkolika vìtách v¾dy zpomalil, jeho – a – se protahovalo, a¾ udøeného tatínka zmohl spánek. Neustále jsem ho probouzela, abych se dovìdìla, jak to bylo dál. Prodlevy byly stále delší a delší, rytmus povídání se zpomaloval a najednou tatínek v pùli vìty tvrdì usnul. Nebylo divu, mìl za sebou celodenní døinu.
Maminka mì nechávala samotnou doma velmi èasto. Starší sourozenci odešli do školy a maminka musela za prací – do lesa, na pole a nebo nìkam za výøidou. Málokdy mì brala sebou. Na moje obavy, ¾e se sama nebudu, mi øíkávala:“vezmi si samca“. A odešla.
Po jejím odchodu mi poskytl útoèištì stùl, krèila jsem se pod ním v domnìní, ¾e právì tam budu neviditelná. Kuchyò byla malá, stùl hned naproti dveøím. Byly natøeny zelenì a v horní èásti mìly dvì sklenìné tabule. Dveøe naší chalupy se nikdy nezamykaly, ani veèer. Kromì cikánù ¾ádní zlodìjové tenkrát nebyli a cikáni brali jen slepice.
Jednou jsem opìt v hrùze sedìla pod stolem a èekala na maminèin návrat. Dveøe vrzly a já jsem vidìla jenom pár vysokých bot. Zastavily se na prahu, pohled jejich majitele se zøejmì nesklonil k mé ukryté malièkosti, jinak by mì zahlédl. Se zahuhòáním: „Nikdo tady není“ se dveøe zabouchly. Krve by se ve mnì nedoøezal a maminka mi po návratu nechtìla vìøit, ¾e tam nìkdo byl. Vysoké boty nosil jenom tatínek a ten byl v práci.
Úkryt pod stolem tedy nebyl bezpeèný. Musela jsem hledat jiný. V malé kuchyni nebyl skoro ¾ádný nábytek, vlastnì jenom kredenc, stùl, ¾idle a hnìdý kachlový sporák. A sklápìcí pracovní stolek na uèení pod oknem. Mezi kredencí a zdí byla úzká mezírka. Právì tak pro jedno dìtské tìlíèko. Tam jsem se ihned po maminèinì odchodu napìchovala a vydr¾ela jsem tam stát, a¾ do jejího návratu. Ani jsem nedutala a po ka¾dé jsem èekala, kdy se otevøou dveøe a nìkdo zahuhòá – nikdo tady není.
Pozdìji jsem prosívala maminku, aby zamkla aspoò hlavní dveøe. Jen¾e jaké pak zamykání: dveøe ze sínì do podsíòku se zavíraly se na petlici. Byly z mìkkého døeva, na jaøe se v¾dy vynesly ke studni a tam se slamìnou vìchtí s pískem a vápnem vydrhly do bìla. Mezi síní a verandou byly dvoukøídlé dveøe zelenì natøené, které sice zámek mìly, ale nebyl v nich nikdy klíè. Jediný klíè byl ve dveøích u verandy, ta se také nikdy nezamykala.
Na mou prosbu maminka zamkla. Byla jsem v zamèené chalupì, ale strach zùstal. Ani stùl, ani mezírka za kredencí nebyla bezpeèná. Posadila jsem se na široký parapet jednoduchého kuchyòského okna a s pohledem na protìjší kùlnièku jsem øvala a øvala. Vytrvale. Po celou dobu maminèiny nepøítomnosti. Po jejím návratu jsem ještì dlouho vzlykala. Nikdy mì maminka nepolitovala. Musela jsem si zvykat. Bohu¾el, hrdinství mì to nenauèilo. Bojím se do dneška.