Tichá svatba s nevelkým počtem hostů

Hodně se zde zabýváme i historií. Přečtete si starší referát o Františku L. Riegrovi a rodině Františka Palackého.

Po dvou letech prožitých ve Francii a v Anglii, s cejchem odpůrce rakouské vlády, podezřelého z vlastizrádných styků s polskou emigrací, se počátkem roku 1851 vracel František Ladislav Rieger do Prahy.
Nikdo jej neuvítal radostněji než jeho starší přítel a ochránce František Palacký. Palacký se v dusivé atmosféře policejního režimu, která vládla v rakouském mocnářství, cítil poněkud osamělý. Policie nepřestávala sledovat Palackého činnost a dříve tak živý salón v Mac Nevenovském paláci v Pasířské (Palackého) ulici téměř osiřel. Právě domácnost Františka Palackého, kam se stále častěji uchyloval, se Riegrovi stala vítaným útočištěm.

Palackého zahlédl kdysi Rieger v Komárkově kavárně na Ovocném trhu, kam tehdy jako osmnáctiletý student pražské filozofie docházel. Společnost českých vlastenců možná zaujalo Riegrovo řečnické umění, které vždy ovládal a které zatím uplatňoval v kroužku svých vrstevníků. Syn semilského mlynáře se díky výřečnosti, ale i schopností formulovat jednotlivé požadavky postupně prosazoval v pražské vlastenecké společnosti. Ještě jako student práv se účastnil v roce 1843 vyjednávání o zřízení samostatné české divadelní scény. Společně s Palackým připravoval zřízení akciové společnosti, která měla převzít divadelní koncesi. Thalie vytvořila spojení dvou osobností, které se za několik let postavily do čela české politiky.

Jako školu parlamentarismu označují historici rokování v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Rieger se stal jednatelem této instituce a vynikl jako rozhodný a přitom obratný debatér. Z Průmyslové jednoty vedla cesta nedávno promovaného doktora veškerých práv Františka Ladislava Riegra do předních pozic českého národního života: "Není žádný druh snažení vlasteneckého za poslednějších dob, ve kterém by Rieger dobrého oučastenství neměl, v mnohých, a to důležitých podniknutí ale stojí on mezi nejpřednějšími," napsal o něm Karel Havlíček Borovský. Podlomené zdraví odvedlo načas Riegra na evropský jih. Nebyl mezi svolavateli či řečníky památné schůze ve Svatováclavských lázních na počátku března 1848, ale záhy se prosadil na čelné pozice v české politice. Přidal se k české deputaci, která ve Vídni jednala o českém historickém právu na samostatné postavení uvnitř habsburského mocnářství. V Praze jej zvolili do Národního výboru, který představoval zárodek českého sněmu. V červenci zasedl v lavicích vídeňského Ústavodárného shromáždění a počátkem října pocítil nevděk radikálních Vídeňáků, pro které představovali čeští poslanci konzervativní skupinu při jednáních parlamentu. Vedle Františka Palackého a Františka Augusta Braunera patřil k nejvýraznějším postavám české delegace na jednáních kroměřížského sněmu. Palackého označovali za mozek, který hovořil Riegrovými ústy. Horlivě bránil demokratická práva, která obsahovala připravovaná ústava. Pro ministerského předsedu Felixe Schwarzenberga a jeho ministry Stadiona a Bacha představoval jednoho z největších odpůrců a po rozehnání kroměřížského sněmu v březnu 1849 se Rieger rozhodl pro emigraci. Pobýval v Paříži a vydal se do Londýna, aby poznal život tehdy nejrozvinutější země, jejíž parlamentní systém nepřestával obdivovat. Počátkem roku 1851 se vrací do Prahy.

S přicházejícím jarem se vrátila do Prahy paní Terezie Palacká s osmnáctiletou dcerkou Márinkou. Rieger ji znal jako malé děvčátko, které však za dva roky, kdy je neviděl, vyrostlo v nevěstu. V prořídlé společnosti u Palackých se přece jen občas mihli uchazeči, které mohl lákat majetek, nashromážděný úspěšným advokátem Janem Měchurou, tchánem Palackého. Rieger však viděl v Márince Palackých především podobu jejího otce. Dcera byla věrným otiskem svého otce v ženském vydání.

Jako mladé děvče nepodléhala Marie Palacká vlivu dědečka Jana Měchury, který dokázal tyranizovat celu rodinu. Za dobrou znalost češtiny si dívka, vychovávaná německy a francouzsky, vysloužila pochvalu od otce: "Mám tedy skutečné potěšení nade Tvou ochotnou vůlí a pilností a naději se, že bude s Tebe někdy hodná Češka, jakž to na dceru mou sluší," psal desetileté Márince František Palacký. Péče o matku, která si neustále stěžovala na zdravotní obtíže, naplňovala život Marie Palacké. Zvláštní trpělivost ji smiřovala s nudnými společenskými povinnostmi i s otravným posedáváním s dědem Měchurou, který v ní nacházel oddaného partnera pro taroky, při nichž trávil večery. Svou nepřízeň dával najevo Jan Měchura vůči Riegrovi. Považoval ho za bouřliváka, ochotného bořit zaběhnutý řád a pokud mohl, vyhýbal se setkání s nevítaným hostem Mac Nevenova paláce.

Rieger ve společnosti žen ztrácel svou obratnost a cítil se mezi příslušnicemi něžného pohlaví jako medvěd. Márinka, jeho vyvolená, patřila k ostýchavým dívkám s přísnou katolickou výchovou. Zpočátku to byly jen kradmé stisky rukou a dvorné projevy na tanečních zábavách. Krok za krokem získával Rieger sympatie paní Palacké. Docházel pilně do salónu v Pasířské ulici a zdvořilé poklony milostivé paní doplňoval i chutnými pozornostmi, (zajíce a bažanta zaslané matkou) pro kuchyni Palackých.

Úmrtí Jana Měchury uvolnilo Riegrovi cestu k milované Márince. Mohl navštěvovat rodinu Palackých i při jejich letním pobytu v Lobkovicích, které před lety získala Terezie Palacká věnem od mohovitého otce Jana Měchury. Prostřednictvím budoucí tchyně se mohl obracet s veršíky i malými pozornostmi na svou vyvolenou.

Dámy Palackých pobývaly od podzimu 1852, na lékařské doporučení, opět na Riviéře. Do Nizzy směřoval první Riegrův dopis, naplněný steskem loučení: "Cítím, že již jen mezi Vámi šťastně a spokojeně žíti mohu a že odloučenému od Vás mi žádné štěstí nepokvete." Naléhal na dívku svého srdce: "Řekněte, co mám doufati? Nebuďte již více skoupozvuká! Potěšte mne brzy nějakým lístkem Vaší ruky - možná-li Vám - a připouští-li toho srdce Vaše - lístkem to zeleným, poslaným z věčně květoucích břehů Nizzanských do naší smutné, zimou mroucí krajiny." Proti srdečným a vřelým dopisům Riegrovým působí listy odesílané Marií Palackou z Riviéry chladněji. Oslovení "Milý pane!" muselo adresáta mrazit a vyjádřený soucit zněl pro zamilovaného Riegra příliš malou nadějí. Až počátkem prosince 1852 se dočkal určitější odpovědi. Dopis začínal již "Drahý příteli!" a napovídal už leccos o sympatiích, jež téměř dvacetiletá Marie cítila k Františku Ladislavu Riegrovi: "Chovám k Vám více důvěry než ke kterémukoli jinému pánu."

Dívčí ostych dlouho neopouštěl Marii Palackou. Paní Palacké připadla úloha prostředníka mezi její dcerou a přece jen trochu starším nápadníkem. Při dlouhém pobytu v cizině byla vlastně jedinou osobou, které se mohla její dcera svěřit. V dopisech pak povzbuzovala Riegra v úsilí o získání náklonnosti panny Márinky. "Uklidňuje mne, že poznáváte vždy víc a více Mariinu povahu, ale někdy snad ji příliš rozebíráte. Myslíte-li si, že se příliš snažím Marii vzdalovati od všeho světského, mýlíte se. Mám mnohem lehčí mysl a vybírám si ze všeho spíše květy. To je více po otci, ta vážnost života. Ale my ji už uděláme veselejší a světštější," slibovala Terezie Palacká, která své dopisy Riegrovi podepisovala "s Vámi dobře smýšlející přítelkyně".

Končil dlouhý pobyt matky a dcery Palackých v cizině, který Riegrovi musel připadat nekonečný. S krátící se vzdáleností se přibližovala i svatba Marie Palacké s Františkem Ladislavem Riegrem. Z Paříže napomínala paní Palacká nastávajícího zetě: "Buďte veselý, dětsky roztomilý při našem příjezdu, tak doufám k Bohu, že vše šťastně skončí. Jestliže se úplně dohodnete, bude mi vaše štěstí dražší než mé vlastní; Marie je mi nejdražší bytostí na světě, nebude-li mne více potřebovat, opustím ráda tento život!" psala v dubnu 1853 z Paříže, krátce před návratem domů. "Vidíš, že jsem Tě nezklamala, když jsem Ti říkala, abys věřil," psala necelý týden po svatbě "milému synovi" Riegrovi.

Tečku pak udělala 15. srpna 1853 tichá svatba s nevelkým počtem hostů v pražském chrámu Panny Marie Sněžné. Novomanžele oddával P. František Schneider a mezi svědky nechyběl politik Adolf Maria Pinkas spolu s nevěstiným strýcem Leopoldem Měchurou, jenž kdysi pomáhal sblížení Františka Palackého a Terezky Měchurové Palacké.

Mezi početnými blahopřáními byla i gratulace, kterou poslal Karel Havlíček Borovský z Brixenu.

Zdena Lipinová

* * *