Pohled z okna

Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Tentokrát je to pohled na jednu "neobvyklou" nudu...

Nuda?... aneb Chlapeček a jeho štěteček

Horké letní odpoledne dolehlo na autobusovou zastávku Želivského. V tu dobu bývá dopravní „sedlo“ a na autobusy se čeká delší dobu. Jistě i proto se nad stanicí rozprostřela nuda, bublající a houstnoucí jako správně vařená povidla.

I čekající cestující vypadají unaveně, zdá se, že nuda z nich stéká jako parafín z příliš rychle uhořívající svíčky. Nemám však pojem nuda příliš rád, nevím totiž úplně přesně, co to znamená, přestože se o ní často mluví, dokonce i mezi velmi mladými lidmi. Myslím si totiž, že vždy a za každé situace se děje něco, co je hodno pozornosti. Musí se jen vidět a chtít vidět. Vždy je o čem přemýšlet, a to za všech okolností.

Vraťme se však na autobusovou stanici. Vida, tamhle přichází mladá pohledná maminka s hošíkem asi čtyřletým. Oba jsou krásně oblečeni, snad až nad obecné zvyklosti. Maminka má bělostnou halenku plnou krajek, chlapeček je nápadný ve svých hezkých, pravděpodobně úplně nových botičkách.

Zařadili se mezi čekající, když tu maminka poznala mezi nimi dobrou známou. Hned se daly do řeči, prostě drbaly a drbaly. Chlapeček tím vypadl úplně ze zorného pole dohledu. Začalo mě zajímat, jak na to bude reagovat? Mnohé děti si v takovém případě vyžadují pozornost násilím, zlobí nebo povykují.

Ne tak náš hošík! Vysoké čelo, inteligentní, zvídavý a všímavý pohled a schopnost zabavit se sám byly patrné na první pohled. V ručičce třímal malý, úplně nový lakýrnický štětec, a byl tou svou hračkou tak zaujat, že nevyžadoval další pozornosti.

Nedovedu si představit, že by čtyřletý chlapec vstoupil do prodejny „Barvy – laky“ a suverénně požadoval lakýrnický štětec č. 2. Byl to zřejmě neobvyklý dárek od někoho, kdo asi tušil, že právě ta neobvyklost hošíka plně zaujme. A tak se stalo!

Z toho, jak pozorně sledoval okolí, se dalo vytušit, že dobře ví, k čemu takový štětec slouží. Hledal, co a čím by mohl natřít. Ale najděte něco takového na autobusové zastávce!

Náhle se situace radikálně změnila: Kde se vzal, tu se vzal, velký černý pes! Přiběhl a na jeden ze sloupků podpírajících střechu čekárny udělal tu obyčejnou psí loužičku. Ne jenom takovou ledajakou psí značku, užívanou psy běžně k označení svého teritoria, ale pořádnou louži, hodnou tak velikého psího „kusance“. Hned nato odběhl.

Chlapečkovi zasvítila očička a už seděl na bobku, namáčel do louže štětec a pečlivě si roztíral tento nátěrový materiál na nové botičky. Dělal to soustředěně, pečlivě, občas si svoji práci prohlédl. A pokud seznal, že to někde odbyl, svědomitě nedostatek ihned opravil.

A maminka drbala a drbala a drbala. Také z ostatních cestujících si hošíka nikdo nevšímal, zdálo se mi, že se všichni obírají jenom svými myšlenkami. Posléze hoch práci dokončil, postavil se a zálibně shlížel na svoje dílo.
Vtom kde se vzali, tu s vzali, odkudsi přiběhli dva psi. A kdo jen trochu zná psí mentalitu, musí uhodnout, co následovalo. Jejich citlivé čenichy okamžitě zaznamenaly cizí pach, což v nich okamžitě vyvolalo náramné rozhořčení. Který vetřelec si tu značkuje naše teritorium!! Jaká drzost!!! To se musí ihned napravit! A už oba psi stojí, každý po jedné straně chlapečka a označují jeho nohy i botičky. Chlapeček neprotestuje a maminka drbe a drbe a drbe.
A už najíždí autobus! Maminka toho má asi ještě mnoho na srdci, ale je potřeba končit. Loučí se s přítelkyní, bere chlapce do náruče, z botiček kape ještě něco mokrého na luxusní sukni. Ale ouha! Změna rozdráždila oba psy! Oni si svoje teritorium pracně označkovali a teď jim ho chce někdo brát! Haf, haf, haf!
Vrhají se na chlapečka, vyskakují na paní, již také označkovanou, i na štětec s cizím zápachem, který chlapeček stále drží v ruce. Maminka nechápe nic, psi se derou za ní do autobusu. Nakonec je musí vyhnat násilím s pomocí ostatních cestujících. Vyhnat jako psy!

Autobus odjíždí, paní má chlapečka na klíně a oknem vidím, jak kluk štětcem přejíždí po její luxusní krajkové halence.

Stanice osiřela. Osiřela také již vysychající psí loužička. Ta opomíjená, přehlížená, bezvýznamná, nicotná. Přece však za kratičkou dobu své existence splnila vznešený úkol a jako krůpěj rosy čisté skanula do duše hošíka – stejně čisté. Buď pozdravena, psí loužičko, buď pozdraven, světe, kde stále ještě kousek všední poezie vítězí nad nudou!

Vladimír Kulíček

***

Zobrazit všechny články autora