Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v rámci etických hranic, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled zpět – na jednu loňskou dovolenou…

Vzpomínka: Naše cesta do lázní Dudince 

Je polovina srpna a já dostávám cestovní horečku. Jedeme až za týden, ale už sepisuji seznamy co s sebou. Dva papíry se postupně plní a já přemýšlím co vyškrtat. Každý rok stejný problém. Bez seznamů bych určitě na spoustu věcí zapomněla. Letos opět jedeme autem, tak mám volnější ruku v rozhodování. Manžel při pohledu na popsané papíry nezapomene (jako každý rok) podotknout, zda by neměl objednat stěhovák. Vtipálek. Vždyť si opravdu píšu jen to nejnutnější.

Týden uplynul. Je pátek a mne čeká balení – jedeme až v sobotu v noci. Beru seznam, mírně zredukovaný a přemýšlím, na co jsem zapomněla. Začnu s oblečením. Musíme počítat také s variantou ochlazení. I když v Dudincích je touto dobou krásně a je to místo, kde jsou srážky minimální, ale co kdyby ….

Vybírám z obsahu skříní „hadrárnu“ podle seznamu. STEJNĚ JE TOHO NĚJAK MOC. Kritickým okem zredukuji hromadu a část vracím zpět do polic.

Kufr je zabalen, ostatní neskladné nezbytnosti dávám zvlášť do tašek, boty do igelitek a manžel vše stěhuje do auta. Náš Modrásek (škodovka) je připraven vyrazit. Příruční tašku nechávám doma, tam zabalím jídlo na cestu, ale až na poslední chvíli.

Je teprve osm večer a jdu do hajan. Manžel chce vyrazit ráno po 4. hodině… Hrůza, mám vstávat ve 3 hodiny! To je nelidská hodina!!! Noc nestojí za nic. Nemohu spát, když na chvilku zaberu, hned se budím. Prostě cestovní horečka. Mobil je nařízen na 3:30 hod., ale já už jsem od půl třetí vzhůru a připravuji jídlo na cestu. Vařím čaj a kafe do termosek. Manžel už také vstal… Na snídani jsme neměli chuť ani jeden. Kdo by také snídal po třetí hodině ráno, že ano? S chutí jsme vypili nezbytnou ranní kávu. Po vypnutí všech spotřebičů a následné kontrole jsme vyrazili.

Je neděle 4:30 hod. ráno. Temná noc. Jede se krásně. Je pěkné pozorovat noční krajinu. Ve světle reflektorů vidím jen noční „poletuchy“ a vzpomínáme na loňskou cestu, kdy z lesa vyběhl divoký kanec. Ten ale byl!!! Žádné selátko – kanec „jako od Hrabala ze Slavnosti sněženek“. Poprvé v životě jsem ho viděla takto blizoučko. Naštěstí kanec zůstal stát na kraji silnice. Kdyby udělal ještě krok, tak Modrásek má kapotu zdemolovanou. Letos jsme projeli stejným místem bez kance a jiných zvířátek.

Pokračujeme v pohodě, pozvolna svítá a probouzí se i krajina kolem nás. Cestou jsme několikrát zastavili u benzinek ještě v Česku na nutné uvolnění útrob a opětovné zaplnění kávou a čajem.

Blížíme se ke slovenské hranici. V místech, kde kdysi byla celnice, jsou prázdné „domečky“ a změnu státu poznáme podle nápisů a stavu vozovky. Slováci silnicím věnují mnohem více peněz a péče než Češi. Jedeme jak po másle a manžel překračuje povolenou rychlost 130 km. Na moji připomínku, že nejsme v letadle, odvětil, že se mu dobře jede a ani o vyšší rychlosti neví. Samozřejmě hned našeho Modráska poslušně zkrotil, proč riskovat pokutu za rychlou jízdu, že?

Slováci mají sice krásné silnice, ale když se chce dámám čůrat, tak mají smůlu, pokud ovšem nechtějí vystrčit svá pozadí na kolem jedoucí vozidla – oč to mají chlapi jednodušší – nemám pravdu dámy? Vloni jsme od hranic ujeli asi 20 km a nic. Žádná pumpa, žádný motorest.
Proto jsem se letos připravila předem a naplánovala jsem si zastávky podle benzínek vyznačených na internetu… Včas jsme zastavili před hranicemi a na Slovensku musíme vydržet podle plánu. I to kafe jsem měla v termosce a nebyli jsme zvědavi na „zalievaného turka“ jakého nám nabízeli vloni.

Letos jsme zvolili jinou příjezdovou trasu – jeli jsme „spodem“, nejeli jsme přes Levici a přijeli jsme ze směru od Hokovců, tím jsme ušetřili asi 50 km. Jsme v Hokovcích a už vidím známé budovy. K našemu hotelu jsme přijeli v 11:05 hod. Pokoj už byl připravený. Bleskově jsem vybalila většinu věcí. Je zajímavé, že to šlo tak rychle. Balení mi trvalo dva dny. Můj drahý muž si šel provětrat plíce smradlavou cigaretou (mluví ze mne napravený kuřák) a ochutnat pivko, jestli je stále tak dobré. Byla jsem ráda, že mám na vybalování klid…

S vílou Dudinkou

A jaké to na Slovensku bylo? Úžasné jako vždy! Letos jedeme zase!

Legenda o víle Dudince (klikni)

Janina Svobodová

Navštivte také stránky knihovny:http://www.jkk.estranky.cz/

***
Zobrazit všechny články autorky