Maurice Utrillo (1883-1955)

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o poznatky, které jsem získala na Univerzitě třetího věku. Studium mne stálo spoustu peněz, takže bych ráda těžce nabyté vzdělání nějak uplatnila. Mimochodem, jen malá část výdavků bylo školné, poznámkový blok, kuličkové pero a cestovné MHD. Ruinující položkou na U3V byla posezení se spolužačkami, která se konala po přednáškách. Nebylo to povinné, ale byla to ta nejpříjemnější část studia. (A nepředstavujte si bůhvíjaké orgie, šampaňské Veuve Clicot, kaviár, lanýže a čerstvé jahody. V kavárně centra většího města lehce dospějete až k exekuci i kapučínem a kaštanovou roládou...) Když některá z nás nemohla přijít na přednášku, přišla aspoň na posezení do kavárny. To je potom už Univerzita čtvrtého věku...

Na "dějinách umění" jsme psali každý semestr esej (po staru "referát") na dané téma. Tak třeba po třetím semestru náš pan docent na konci své přednášky zvolal:"Vyberte si nějakého francouzského malíře IXX. anebo XX. století a napište o něm něco! Nanejvýš jednu stranu!" A když si oblékal kabát, zamumlal tiše: "A nepište všichni o Van Goghovi, nebo mne trefí šlak!"

Nechápala jsem, co má pan docent proti Mistru Vincentovi, až dokud jsme nezačali předčítat svá díla. Van Goghové vysoko vedli, bylo jich osmnáct. Za nimi následovali Degasové, Pisarrové, Monetové a Manetové (dvě posluchačky s úžasem zjistily až teď, že jde o dva různé malíře), potom přišli Renoiři (nevím, jestli je plurál od "Renoir" "Renoiři", ale jistě se tu najde někdo, kdo to ví a opraví mne) a tak to šlo dál a dál, až jsem nastoupila já, s jediným Mauricem Utrillem. Taky jsem byla jediná, která napsala jenom jednu stranu, taková jsem já, (jak říkala Mamselle Nitouche). Ostatní spolužačky napsaly čtyři až čtrnáct stran a vymlouvaly se, že neměly čas napsat kratší esej.

Maurice Utrillo je malíř světoznámý, prostudovaný, prozkoumaný a popsaný skrz-naskrz, takže jsem ze záplavy údajů vybrala jenom to nejméně důležité a nepodstatné.
Jak bývá u umělců zvykem, měl těžké mládí. Byl nemanželským dítětem Suzanne Valadonové, pařížské malířské modelky, která se i sama pokoušela malovat a to docela úspěšně (Maurice převzal příjmení "Utrillo" až později, od svého otčima).

Se synem měla velké starosti, už v pubertě z něho byl alkoholik a trpěl psychickými problémy. Paní Suzanne se v něm snažila vzbudit zájem o malířství, aby měl nějakou životní náplň, která by ho odvedla od alkoholu. Maurice se projevil jako mimořádný malířský talent a jeho kresby i malby nabyly velmi rychle profesionální úrovně. Jenomže pít nepřestal. Pravidelně prý odcházel podvečer do některé ze svých oblíbených pařížských hospod, opil se, pouštěl se do rvaček a výtržností, které často končily na okrskové policejní strážnici. Tam potom musel čekat, až přijde matka a zaplatí pokutu.

Když už byl jako malíř známý, prý mu dovolili mít na"domovské" policejní strážnici malířské potřeby, takže tam při čekání na matku i maloval. Tento životní styl Utrillovi ovšem nedovoloval, aby se stýkal s jinými malíři, kteří se scházeli, debatovali o svých obrazech, protestovali proti Akademii, vydávali manifesty a dostávali se do dějin malířství.

Utrillo, navzdory alkoholizmu i přetrvávající duševní chorobě, která ho čas od času přinutila k pobytu na psychiatrii, chrlil urputně svoje nezaměnitelné obrazy Paříže. Maloval jeho ulice, uličky, domy, kostely, kapličky, hospody, někdy ve věrné podobě, jindy jenom v prvcích, které si poskládal ve své fantazii.

"Střechy" (1907), "Předměstská ulice"(1908), anebo "Seina v Paříži"(1909) jsou ukázkou období, kdy kladl těžké, husté barvy na podklad špachtlí, bez jemných detailů. Postupně se však jeho obrazy rozjasňovaly a začala na nich dominovat bílá barva, se kterou dokázal Utrillo skutečné zázraky. Toto jeho období se označuje jako "bílé" a odborníci tvrdí, že dokázal v bílé barvě najít nespočetné odstíny. (Já odbornice nejsem a taky jsem až cynicky podezíravá, takže jakmile čtu o "bílém" období nějakého malíře, napadne mne kacířská myšlenka, jestli šlo o umělecký záměr, anebo jestli si třeba Mistr nekoupil víc tub bílé barvy v akci, za výhodnou cenu... Ale na mém obdivu to nic neubírá...)

Mezi proslulé obrazy "bílého období" patří i některé jeho malby kostelů a kaplí ("Katedrála v Rouen", "Kostel v La Fere", oba 1912). Ale nejpodivuhodnější zůstávají jeho obrazy pařížské periferie. Předměstí velkoměst bývají ošumělá, nehezká, nezdobí je žádné významné stavby a obvykle ani nehýří přírodními krásami, ale Utrillo v nich dokázal objevit zvláštní krásu, tajemství a přitažlivost...

Utrillovy obrazy jsou trvale pýchou světových galerií i soukromých sbírek, několik jeho obrazů eviduje i pražská Národní galerie. Francouzští kunsthistorici vzdychají, že jeho nejcennější obrazy nejsou ve Francii, ale v Americe. Umělecká díla se ovšem po světě často přesouvají a na stránce Sotheby´s jsem právě našla aukci, kde bude Utrillo vrcholem prodávaných děl. (Bude to den potom, kdy beru důchod, takže možná začnu přihazovat...)

V pozdější fázi své tvorby Utrillo spíš kreslil, než maloval, věnoval se litografii, kvašům, grafice i různé jiné umělecké činnosti. Jeho bouřlivý život se prý uklidnil, dokonce skoncoval i se svým alkoholizmem, (i když psychické problémy ho pronásledovaly až do konce života), a užil si i finanční ocenění svých obrazů...

Po mém referátu se ve třídě rozpoutala bouřlivá diskuze, ale ne o "bílém období" Mistra, ani o jeho zařazení mezi postimpresionisty, jak by se dalo mezi posluchači kunsthistorie očekávat. Jedna spolužačka totiž nadhodila, jak je nespravedlivé, že spousta pořádných, slušných umělců, kteří se neopíjejí a nervou v hospodách, se nedočkají takové slávy a tolika peněz, jako tento alkoholik, hospodský rváč a napůl šílenec. Několik studentek ve věku 54-86 let s ní horlivě souhlasilo, ale ozvaly se i hlasy opozice, také ve věku 54-86, že život je prostě takový, někdo je takto lump, ale úžasný malíř, s tím se nedá nic dělat, čekat od života spravedlnost je naivní...

Pan docent poslouchal a občas vhodně volenými slovy přikápl trochu paliva do plamenů debaty. Potom na mne kývnul, abych odevzdala písemnou práci. Jedním okem na mne zpoza brejlí mrknul a polohlasem řekl: "Dobře jste si vybrala Mistra. To, co tenhle člověk naplácal špachtlí na plátno, někde v policejní cele, po flámu, s opicí... je větší umění, než kdy stvořil mnohý současný malíř úplně střízlivý..." Trochu se zamyslel a dodal: "Jestli totiž nějaký malíř úplně střízlivý vůbec někdy byl..."¨

A podepsal mi index...

Blanka Burjanová

P.S. Chtěla jsem svůj článek ozdobit ukážkami Utrillových obrazů, ale všechny fotografie na internetě jsou tak ovinuty autorskými právy, že bych skončila buď ve vězení, nebo na popravišti. Ale pomoc je velmi jednoduchá. Stačí napsat třeba do YouTube anebo do Google "Maurice Utrillo" a jeho nádherný pařížský svět minulého století se vám otevře v celé kráse...

Další články autorky