Zhluboka dýchat,
vypnout prsa, bøicho zastrèit,…
zpíval Voskovec a Werich jako oslavu pohybu ji¾ pøed hezkou øádkou let, tak¾e ta doporuèení lékaøù, ¾e pohyb je zdravý mì zas a¾ tak nepøekvapují, spíše mì zaujala tím, ¾e pro starší lidi a pro ty po sedmdesátce je to pøímo povinnost.
Nemám dùvod tomu nevìøit, ale nechápu, proè ta moudrá pøíroda dìlá skoro všechno naschvál, chci øíci proè ten úkol seniorùm tak ztì¾uje. Je to skoro diskriminace starších, ti mladší, ani¾ by se sna¾ili, mají ten pohyb jako vedlejšák, vedlejší produkt toho co dìlají jinak a pøi tom je nic nebolí, klouby slou¾í. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, pohyb mì nezajímal, zajímala mì stavba domeèku svépomocí, pozdìji svépomocná rekonstrukce chalupy a na to, co pøi tom bylo toho pohybu (a nejen pohybu ) jsem nikdy nemyslel.
A nyní prý abych na pohyb myslel jako na lék… Stejné je to s tím dalším doporuèením - pøímo povinností seniorù - po sedmdesátce trénovat mysl. Bìhem pracovního procesu je spíše potøeba dát té mysli odpoèinek.
Tak uznejte, nezaøídila to ta pøíroda naschvál? Aby v dobì, kdy si máme koneènì odpoèinout nám ze druhé strany ukládá svými mluvèími - tedy lékaøi - uvedené povinnosti?
Co s tím?
Doporuèoval bych té pøírodì vìøit, ¾e to s námi myslí dobøe a sna¾it se o ten pohyb a duševní aktivitu, i kdy¾ se nám nechce a i kdy¾ se objeví ty známé pøeká¾ky co vìk pøináší.
Za moudré pokládám i okolnost spojení doporuèení pohybu fyzického a duševního tréninku. Jde o vyslovenì praktické doporuèení a praktické vìci jsem mìl v¾dy rád. Kdy¾ toti¾ u¾ se odhodláme nìkam tøeba jít, je hroznì dùle¾ité, abychom si byli schopni pamatovat, kam ¾e jsme to vyrazili, kam a tøeba i proè tam jdeme. Ale ještì dùle¾itìjší je pamatovat si, odkud jsme vyšli a tím pádem vìdìt, kam se máme vrátit.
Vyprávìl mi jeden známý, ¾e si takhle vyšel a šel a¾ došel k nìjakému domu a ne¾ si to kolem prohlédl, byla u nìho policie, skoro zásahová jednotka, kterou na nìho zavolala paní z toho domu. A pak líèil, jak ti policisti byli pøekvapení, kdy¾ jim øekl, ¾e ví jak se jmenuje a kde bydlí. Ona ta paní je zavolala, aby mu pomohla, nebo» usoudila, ¾e se ztratil a urèitì neví kde je a co dìlá. Èertil se, kdy¾ mi to vyprávìl ale mì to pøišlo spíše jako dobrá zpráva.
Paní projevila zájem o neznámého, co¾ není zas a¾ tak bì¾né, navíc o staršího èlovìka - co¾ je ještì vzácnìjší (pokud nejde o zájem ho okrást) a on, aè ve vìku pokroèilém došel tak daleko, ¾e ho tam nikdo neznal a i pøes ten vìk vše vìdìl. Svým fyzickým i duševním výkonem je všechny pøekvapil.
Já vám všem pøeji, aby se vám daøilo stejnì a co nejdéle pøekvapovat to okolí a nakonec i sami sebe tím, co v seniorském vìku doká¾ete a» ji¾ jde o stav zahrádky, domku èi chalupy, chaty anebo výletu, kde ten pohyb je jako vedlejšák. V neposlední øadì pak popisem tìch zá¾itkù, vzpomínek i zde na SeniorTipu jako potvrzení samozøejmostí duševních schopností.
Mimochodem, líbí se mi ti Èíòani na obrázcích z parkù jak i pøes viditelnì ne zrovna mladistvý vìk cvièí a pøedevším vypadají tak spokojenì a dobøe. Pokusím se zjistit jak to dìlají.
A co ¾e jsem to ještì chtìl?
Aha skonèit!
Tím dávám za pravdu Cimrmanovi, ¾e pro starší lidi je tì¾ké myšlenku si vybavit a stejnì tì¾ké ji opustit.
Jaroslav Petøík
Další èlánky autora: