Uprostøed naší kuchynì stál stùl s do bìla vydrhnutou dubovou deskou. Ubrusem se pokrýval jenom na veliké svátky, a to jenom odpoledne, proto¾e jinak slou¾il jako pracovní deska. Také se na nìm krájel chléb, dobrý a voòavý. Ètyøi pecny pekla maminka ka¾dý týden. Pøi krájení chleba odpadávaly drobeèky. „Posbírej ty odrobinky ze stolu a dej je ohni!“ øíkávala mi maminka. Tak se drobeèkùm u nás øíkávalo: „Odrobinky“.
V pamìti se mi vynoøují odrobinky mého dìtství. Je jich mnoho. Nìkteré jsou u¾ hodnì okoralé a kdybych je promnula mezi prsty, popíchám se a nebo se rozpadnou v prach. Nìkteré jsou jako z èerstvì ukrojeného chleba. Mìkouèké a hlaïouèké. A ještì voní, jako balzám. Jen krajíc u¾ z nich nikdy nedám dohromady, a ne tak krásný do hnìda vypeèený bochník. Mám u¾ jenom ty odrobinky. Pomalu je sbírám, hledám, šmátrám v pamìti a dobøe vím, ¾e u¾ je nenajdu všechny. Vzácný je i ten nejmenší drobeèek.
Svrchének
Vnuk vzal z polièky malé døevìné koleèko stojící na tøech minino¾ièkách s kulatým výøezem uprostøed.
„Babièko, co je to?“
„To je svrchének, Honzíku.“
A najednou vyslovení tohoto krásného slova - jen si to zopakujte: s v r c h é n e k ...ve mnì vyvolalo vzpomínku.
Mìli jsme jednu krávu, vlastnì to byla naše hlavní ¾ivitelka, proto¾e nás bylo i s rodièi ke stolu sedm. Od kravièky jsme mìli mléko, smetanu, máslo a k nìmu patøil onen svrchének. Nebylo to jen obyèejné koleèko, byl vysoustru¾ený jako panenka s krásnou bohatou suknièkou.
Maminka po celý týden sbírala z mléka smetanu. Kameninový krajáè s lahodným obsahem skladovala v malé jarmárce ve sklepì. Ještì teï cítím vùni i chu» oné smetany, kdy¾ jsem tajnì chodívala dloubat kouskem suchého chleba do jejího tuhého povrchu v domnìní, ¾e maminka nic nepozná. To byla pochoutka!
V sobotu ráno jsme pøinesli z komùrky máselnici. Øíkali jsme ji „masnièka“ a byla z dílny našeho staøíèka , kteøí umìli dìlat „bedno“. V¾dycky byla vydrhnutá do bìla a tøi obruèe, které ji obepínaly se jenom leskly. Do „masnièky“ jsme nalili vla¾nou vodu, aby dobøe zatáhla a smetana z ní nevytekla.
Po obìdì pøinesla maminka ze sklepa smetanu a nalila ji do „masnièky.“ Dovnitø dala tluk s dírkovaným koleèkem a uzavøela víèkem. Nakonec se na tluk nasadil svrchének a obøad tluèení másla mohl zaèít. Byl to skuteènì obøad – jak poctivì se tlouklo - takový byl výsledek. Kdy¾ se do smetany mlátilo pøíliš rychle, máslo se ohøálo a stala se z nìho kaše, která se mohla pou¾ít jenom na brambory a nikdo by ji nekoupil.
Pro dìtskou ruku to byla práce dost namáhavá, zvláš», kdy¾ smetana moc houstla, ale i radostná a hlavnì chutná, proto¾e se v¾dycky dalo líznout smetanu právì z onoho svrchénku, o který se otíral tluk mlaskavì se zaboøující do smetany. Pøi ka¾dém tahu smetany nahoru, jenom tì¾ce vdychl. Smetana postupnì houstla a houstla. Kdy¾ u¾ se zdálo, ¾e tluk se nepohne ani nahoru, ani dolù, obsah masnièky najednou zøídl a na svrchénku se zaèaly tvoøit krupièky másla. Ještì chvíli to trvalo, ne¾ se drobeèky másla v „masnièce“ spojily v jednu velikou hroudu.
A potom, potom to bylo krásné. Maminka vybírala velikou døevìnou nabìraèkou máslo do veliké mísy a zpracovávala ho pleskáním tak dlouho, a¾ v nìm nezùstala ani kapièka podmáslí. Pak navá¾ila „ètvrtku“ a tu uplácala do malého bochníèku s prohloubeným povrchem. Nakonec v nìm tou døevìnou nabìraèkou udìlala køí¾ek ze dvou pùlkruhù. Máslo zabalila do køenových listù a ulo¾ila do sklepa. Skoro všechno se prodalo. Bylo nás pìt krkù a kromì ¾ivení nás bylo tøeba i šatit.
To všechno se mi vybavilo pøi vyslovení slova „svrchének“. A pøišlo mi líto, ¾e tu smetanu na nìm u¾ nikdy neochutnám.