Chytání lelků

Chytat se dá ledacos. Ryby, motýli, bronz, myši. Ale chytání lelků, je velice delikátní záležitost. Stále ještě mám v živé paměti slova mé maminky: „Jestli budeš pořád nad těmi slovíčky lelkovat, tak uvidíš, co se stane!“ Nutno podotknou, že maminka mne nikdy nebila, přesto však její dobře míněné rady pálily kolikrát víc než rozžhavené železo. Zarytě jsem koukala do země a říkala si: „Kdyby mně raději dala pár facek, bylo by to rázem odbyto, ale takhle….“

Už několik let chodím do Klubu - do tzv. KLASU, který vede naše přítelkyně Jana. Ona mne vlastně přivedla k literární tvorbě a občas nadhodí udičku a zadá mně nějaké téma. Někdy jen tak, sama od sebe a někdy si o ně řeknu. Dnes jsem si o ně řekla. Nosím v hlavě spoustu nápadů, které ještě čekají na své zpracování, ale hozená rukavice mne jaksi víc motivuje. Je to vlastně výzva, jako: „Kdo z koho.“ Jen mám dost často pocit, že její myšlenky jsou pro mne čím dál těžší a těžší. Dnes řekla: „Napiš něco, co tě dokázalo odpoutat od banality všedních dnů a zanechalo v tobě trvalý pocit uvolnění a dobré nálady.“ Určitě tím nemyslela, abych chytala lelky. Přes to mi toto téma vklouzlo do hlavy a já si nemůžu pomoct. Musím na tu výzvu reagovat.

Dnes byl vůbec zvláštní den. Ačkoliv jsem spala tvrdě celou noc, ráno se mi nechtělo vstávat, i když do Klasu vždy spěchám s radostí. Za ta léta, co se scházíme, jsme skupina lidí, naladěných na stejnou frekvenci. Mé kamarádky jsou velmi přátelské, šikovné, shovívavé, s darem vyslechnou, i poradit. A naše vedoucí je nejbáječnější ženská, kterou znám. Dokáže udržet naše myšlenky i jazyk na uzdě, zaujme nás vždy nějakým dobře promyšleným programem, a motivuje nás k tvorbě různých tvořivých kreativních nápadů. Přes to jsem se dnes nemohla nějak soustředit. Jak čas běžel, přisedla jsem si k Jitce, neboť úkol, který jsme dostaly, vyžadoval práci ve dvojicích. Vzápětí po přesednutí jsem pocítila velmi silné teplo na levé paži. Mrskla jsem okem doleva, ale Jitka se mne nedotýkala. Přesto mezera mezi námi byla nabita energií a teplem. Pročistila se mně hlava a do duše mně vstoupila radost z vlastního bytí.

Nemá smysl popisovat další dění, neboť to se tomu lelkování nepřibližuje ani náznakem. V poledne, kdy naše sezení končí, jsem šla na trh, podívat se zač prodávají loupané ořechy. Nebylo kam spěchat. Můj šel na zahradu a doma nebyla kromě tří koček ani noha. Koupila jsem si kopeček zmrzliny a sedla si na lavici v jedné z ulic, kde nejezdí auta, ani tramvaje. Pomalu jsem ulizovala zmrzlinu a pozorovala ruch kolem sebe. Obchody naplněné zbožím lákaly netečné chodce leskem svých výloh, všudypřítomní holubi se zájmem nahlíželi do každé skulinky a neúnavně prohledávali kdejaké zákoutí, pídíce se po kousku něčeho k sezobnutí. Zmrzlina byla dojedena. Můj zrak lenivě klouzal po přecházejících chodcích a moje mysl se oddávala sladké nečinnosti. Přestala jsem vnímat okolí. Ne, neusnula jsem, jenom jsem se vnořila do zapomnění, které očišťuje ducha i tělo. Kdysi, když jsem měla velké problémy s mým pubertálním synem, se mně občas stávalo, jako by má duše opustila mé tělo a já se dívala s nějakého kopce na svůj odvíjející se život. Byl to vždy velmi osvobozující pocit. Má teta, která byla mou rádkyní, mně řekla, že to je stav, který chrání tělo před naprostým zhroucením.

Dnes jsem se nehroutila, a přesto jsem se dívala kamsi za hranici vlastního bytí. Někam do nitra svého já. Ruch ulice se vytratil a já jsem cítila obrovské uvolnění a pokoj. Už dlouho jsem tento stav nepociťovala, ale jak říkám, dneska byl velmi zvláštní den. Pak do mého zorného pole vstoupil stín: „Irčo, už tu na tebe dobrých deset minut koukám a hodnou chvíli mluvím a ty nic. Kde se touláš? Jako bys tu nebyla?“ Jen ztěžka jsem se probírala ke své inteligentní verzi mého já, dlouho mně trvalo, než jsem v příchozí poznala svojí dávnou spolužačku.
„Jé promiň, já tu jen tak lelkuju….“
„To vidím, ty se máš. To já spěchám, já vůbec furt spěchám.“
„Tak spěchej, já mám dnes fůru času. Tak tu jen lelkuju.“

Kája odešla. Posbírala jsem své saky paky a s radostí v srdci jsem se ubírala za svým dalším dnešním cílem. Návrat do současnosti završil moji radostnou náladu z dnešního dne.

Irena Atzlerová