Máte doma malé chlupaté?
Všem, kdo kdy ¾ili nebo ¾ijí s jakýmkoliv chlupatým zvíøátkem budou mé øádky urèitì velmi blízké! Chtìla bych se s vámi podìlit o zá¾itky, které èlovíèci, nemající vztah ke zvíøátkùm neocení, ale ta druhá skupina se bude usmívat a øíkat si: Jo, ano, pøesnì - ještì ¾e v tom nejsem sám!
Kdysi mne vlastnil pejsek. ®ila jsem s ním ètyøi roky a myslela si, ¾e bez psa u¾ nikdy nebudu moct ¾ít dál. ®ivot ale chtìl jinak, pejska jsem musela svìøit svým známým a po pìti letech ¾ivota bez oddané duše byla má domácnost obohacena o dalšího tvoreèka. Jakého? To se za okam¾ik dozvíte…
Mám syna, který pøes svùj vìk nìjak ne a ne zakotvit v partnerském vztahu, by» bych byla tchynì, jak víno! To si tedy hrdì myslím. Syn nemá ¾ádnou viditelnou vadu, není hrbatý, šišlavý, ani úplnì blbý. Holku však nemá, a podle vývoje a mého tichého pozorování hned tak mít nebude.
Jeliko¾ kromì syna vlastním ještì nemoc, která vy¾aduje obèasné koupele v dubové kùøe, další tok událostí je pochopitelný - pro mne. Jako v¾dy, kdy¾ se cokoliv stane, nemá to hladký prùbìh, nýbr¾ následují události katastrofické, nepravdìpodobné a nevysvìtlitelné.
Sedìla jsem si takhle jednou v lavórku, koukala na telku a tu moje uši zaregistrovaly zvuky. Mùj syn se vracel z nutných pochùzek (ví bùh, jakých.). Slyšela jsem, jak otevírá dveøe a šeptá: "Tak pojï, no pojï, maminka asi bude doma, neboj se, brouèku malý, nebuï tak vystrašená!" Nastra¾ila jsem uši - tak to tu ještì nebylo! Koho si to proboha vede domù?
Uvìdomila jsem si situaci. V pøedsíni syn s potencionální nevìstou, já, nepøíliš vábnì pøiodìna sedíc v lavoru - docela neestetický a dost degradující pohled!
Kdy¾ u¾ se oba blí¾ili ke dveøím obýváku, vydìšenì jsem chtìla vstát a aspoò trošku zestetizovat svùj zevnìjšek. Aspoò aby mne nezastihli v té potupné lázni! Nìjak jsem pozapomnìla, ¾e mé pozadí je v oné nádobì sice pohodlnì, nicménì napevno vsazeno. Rychlým pohybem vzhùru šla nahoru nejen má prdélka, ale také lavor s dubovou kùrou. Prostì - pøilepilo se to na mne a odlepilo a¾ v momentì, kdy jsem stála. S obrovským rámusem upadlo umyvadlo od mého zadeèku na zem, hnìdá tekutina se rozšplíchla dokola. Já stála jako tele s vyhrnutou košilkou, od pasu nahá, s vytøeštìnýma oèima, neschopna slova.
Dveøe se pootevøely a mùj milovaný syn pravil:
"Maminko, pøivedl jsem si domù koèku.!"
Veškeré vnitønosti se mi stáhly do malého ètvereèku. Pan doktor by mìl radost. Nebyla to ale dubová kùra, která zpùsobila smrsknutí všech vnitøností na minimum, byl to dìs a hrùza z nastávajícího okam¾iku seznámení. Ve zcela nepøijatelné pozici jsem èelila prvnímu setkání s potencionální snachou a bylo mi do breku!
Pohled jsem odevzdanì upøela do výše synových ramen, oèekávaje krásnou blondýneèku, která mne na stará kolena bude opeèovávat a vozit na vozíèku.
Nìjak se mì asi bála, chudìra, zùstala v pozadí a pøede mnou se objevil jen rozesmátý a š»astný oblièej mého syna. Tak se tváøí pouze mu¾-samec, který ulovil svou obì»!
Oblévala mne hrùza a pot! Tak a kvùli mnì se synek ani neo¾ení! Kdy¾ uvidí svou nastávající tchyni TAKHLE, musí nutnì prchat pryè v domnìní, ¾e tato rodina nebude zcela normální!
Potomek, u¾ trénován mými léèebnými veèerními kùrami se nepozastavil nad mou poni¾ující situací, vesele vkroèil dovnitø a za ním se vplí¾ila koèièka. Ètyønohá! Nebohá, hladová, vystrašená. Okam¾itì jsem zakøièela:
"To zvíøe musí z domu!"
Odjak¾iva jsem ke koèkám nìjak netíhla, snad díky mému dìtství, kdy koèky byly nìco ménìcenného, toulajícího se a neustále se rozmno¾ujícího. Prý falešný, nevdìèný tvor.
Koèièka na mì vykulila dvì zoufalá oèièka - ale já jsem tvrdì stála na svém! Pøedstava, ¾e mi skáèe koèièí pøíslušník po záclonách, zasmradává byt, vy¾aduje péèi a ty výdaje!
NIKDY, prohlásila jsem rezolutnì. Oèima kotìte a oèima syna jsem však byla pøemluvena, ¾e dostane alespoò nìco k snìdku ne¾ ji opìtovnì vrátíme ulici. Dostala misku mléka. Její nesmírnì vdìèný pohled vidím dodnes. Vìdoma si toho, ¾e èím déle bude v bytì, tím t쾚í bude se jí "zbavit" jsem naøídila synovi, a» ji odnese ven. Okam¾itì!
Odnesl - celkem pìtkrát! Kdy¾ po páté se za dveømi opìt ozval nesmìlý, zoufalý hlásek koèièky, vzdala jsem to s tím, ¾e ji tedy pøes noc necháme u nás a ráno, a¾ pùjdu do práce, ji vezmu sebou a nechám venku. Osudové rozhodnutí!
Ráno jsem ji nemohla najít. Tušila co jí chystám za osud a prostì se nìkam zašila. Zbývalo pìt minut do mého nutného odchodu za výdìlkem. Zpod køesla vykoukla hlavièka, oèièka, která øíkala - prosím nech si mne, já budu hodná. A já, povaha slabá, jsem odešla do práce a kotì nechala doma. Hodná? ®e mi u¾ tenkrát lhala jsem zjistila posléze.
Od té doby zaèalo sou¾ití mé, mého syna a koèièky v jednom panelákovém bytì.
Nyní u¾ pøemýšlím, ¾e musím pøepsat cedulku na zvonku. Ne já, ale ONA je majitelkou bytu, která rozhoduje o všem, podle ní¾ se øídí denní i noèní re¾im, pøestavuje nábytek, vybírá kvìtiny, likviduje ozdùbky v bytì.
Miláèek mùj zlatý, chlupaté potìšeníèko! Miluji tu potvoru nevdìènou mnohem víc ne¾ kdysi svého psa. Nepochopitelné?
Dagmar Jarošová