Když nám ujede ve městě autobus nebo tramvaj, máme většinou zlost, protože buď někam spěcháme a obáváme se, že přijdeme pozdě, anebo jen proto, že stát na jednom místě a čekat na další spoj deset minut i déle, je hrozná otrava. Ale nemusí být. Posuďte sami...

Bylo to koncem srpna, asi před třemi lety. Krásný den prozářený sluncem. Přestupovala jsem z metra na stanici Želivského na autobus, který mi zrovna ujel před nosem. To bude nuda, říkala jsem si, ale pohledem se chytala všeho, co by probudilo můj zájem a čekání trochu zpříjemnilo.
Napřed jsem se zadívala do korun stromů za zdí Židovského hřbitova. Sytá zeleň listů tu a tam dostávala podzimní okrový nádech a na zemi bylo tu a tam spadané listí. Možná trochu předčasně, protože léto bylo horké. I teď byla obloha jasně modrá. Po chvilce jsem se otočila za sebe, kde nemohlo být nic zajímavého než skleněná stana přístřešku. Přejela jsem po ní pohledem, a to, co jsem uviděla, mi téměř zatajilo dech. Po stěně lezl motýl a ne ledajaký. Byl velký, světle žlutě zbarvený se svislými černými pruhy a dlouhými ostruhami na dolních křídlech. Vzácný otakárek ovocný, kterého bych na tomto místě vůbec nečekala. Při svém letu neviděl sklo, narazil na ně a zůstal uvězněný. Nádherný motýl marně hledal cestu z tohoto vězení. Neváhala jsem a opatrně k němu vztáhla ruku, měla jsem strach, aby nepopolétl někam výš, kam bych se k němu nedostala. Naštěstí mě nevnímal, takže jsem ho velmi opatrně podebrala prsty zespoda a palcem svrchu tak, tak abych se ho dotýkala co nejméně a nesetřela mu pel.Když jsem tohoto něžného tvorečka držela v ruce, vnímala jsem jeho strach. Udělala jsem rychle pár kroků od přístřešku a motýla pustila. Radostně zatřepetal křídly a několik vteřin letěl ve výšce necelých dvou metrů, Pak stoupal výš a já už jen pozorovala žlutavou perlu z říše motýlů proti blankytné obloze, dokud mi nezmizela z dohledu.

Jindy jsme čekala na autobus v Bubenči. Zimní sluníčko se pomalu chýlilo k západu, na obloze bylo jen pár bílých mráčků. Mě ale zaujalo něco jiného. Poměrně hodně vysoko poletovalo asi deset racků, jejichž bříška osvětlená sluncem zářila stříbřitě proti obloze a jako by "blikala", tento optický jev vznikl máváním křídel s černými okraji. Let racků se měnil v pravidelné kroužení. Zajímalo mě, proč krouží a proč právě na tomto místě. Začali přilétat další (nejspíše od čističky odpadních vod), kteří letěli nízko a postupně vzlétali výš a přidávali k těm kroužícím. Po chvilce už kroužilo dost velké hejno. Když žádný další racek už nepřiletěl, hejno odletělo přes Letnou směrem k Vltavě. Při pozorování ptáků zjišťuji, že se dorozumívají nejen hlasem, ale způsobem letu, jímž něco ostatním druhům oznamují. Co asi…?

Ještě jedno únorové pozorování z Bubenče, kdy poslední dny byly šedivé, bez slunečního svitu. V jedné zahradě se ozývala velmi hlasitě hrdlička, jako by cítila ve vzduchu jaro, zatímco v další zahradě, na polosuché bříze sedělo několik havranů a přilétali další. Krákali a usadili se na stejné bříze, každý se snažil zaujmout co možná nejvyšší místo na své větvi. Chvíli seděli nehnutě, ale pak začali rokovat po svém. Někteří vzlétli a s krákáním obletovali břízu a nakonec odlétali směrem k parku. Ostatní havrani je následovali. Nic neobvyklého, ale přece. Když tito černí poslové zimy, kteří k nám přilétají koncem podzimu až z Estonska a Lotyšska, se houfují ve městech, i když jen krátce, určitě se ochladí, třeba jen přechodně. Havrani se nemýlili, odpoledne sněžilo...

21. května před několika lety jsem při svém čekání spatřila motýla, letícího nevysoko nad mojí hlavou, patrně nějaká babočka. Uvažovala jsem, která by to mohla být, ale vtom letěla další stejným směrem a já jsem zjistila, že je to babočka bodláková (Vanessa cardui). Jaké bylo moje překvapení, když během těch asi sedmi minut čekání přeletělo kolem celé hejno těchto baboček, přelet takového množství motýlů najednou jsem nikdy předtím neviděla. Ten rok byl na babočky bodlákové mimořádně štědrý. Bylo je možné spatřit všude v parcích i po desítkách najednou. Babočka bodláková, obdobně jako babočka admirál, patří mezi tažné motýly. Na podzim odlétá do jižních krajin (jižní Evropa, ale i severní Afrika), kde přezimuje a na jaře se vrací a mívá zde zpravidla dvě generace. Letní generace bývá většinou trochu výrazněji zbarvená. Vloni ani předloni se babočky bodlákové v Praze neobjevily anebo jen vzácně.

Přiletí letos?...

Jana Haasová

Další články autorky:

Pod Košťálovem v květnu