Vzpomínky na prarodiče

Myslím, že jsem měla velké štěstí, protože si pamatuji na prarodiče jak z matčiny, tak z otcovy strany. A navíc, všichni jsme bydleli v centru města velmi blízko od sebe, přibližně ve vzdálenosti deseti minut pěší chůze. Přesto jsem častěji byla s prarodiči matky, speciálně s babičkou. Ta se vracela z práce o něco dříve než děda a každý den se cestou domů na nás přišla podívat.

S oběma, s babičkou a dědou jsme na jaře a na podzim trávili neděle na naší chatě. Děda byl velice klidný člověk, nepamatuji si, že by si se mnou a se sestrou hrál, ale pamatuji si dost podrobně, jak sám hrával karty, vlastně jak si vykládal pasians. Moc si ho nepamatuji protože jsem byla docela malá, když umřel. Od té doby k nám babička chodila opět každý podvečer, ale vždy se u nás zdržela o hodně déle. Vždy se nás zeptala, zda máme hotové úkoly, ale hlavně, zda jsme cvičily na klavír. Babička v dětství hrávala na housle a později se svým bratrem hrála v orchestru. Nebylo to jejich zaměstnání, hráli pro zábavu, ale setkávali se se stejně založenými lidmi. Hudba je přiváděla k pěkným zážitkům. Proto stejné vzdělání dopřávala i své dceři a dbala na to, aby se dostalo i nám. Byla klidná, laskavá, velmi hodná a bylo s ní veselo. Na rozdíl od dědy se dožila vysokého věku v poměrně dobrém zdraví a hlavně byla schopna se o sebe postarat. Kromě denních návštěv a společně strávených víkendu nám opravdu dělala „babičku“ během letních prázdnin. Uměla ty nejlepší borůvkové knedlíky a houbovou polévku, naše oblíbené prázdninové jídlo. Nikdy po nás nekřičela, nic nám nezakazovala a přesto jsme ji poslouchaly. Asi byla opravdu moc hodná, protože i moje děti tuto „babičku“ milovaly.

Přestože rodiče mého otce bydleli stejně blízko, nevídali jsme je tak často. A myslím si, že všechno bylo naopak. My vnučky jsme chodily navštěvovat své prarodiče. Společně s našimi sestřenicemi jsme oslavovaly všechny narozeniny a s rodiči jsme je navštěvovaly o všech svátcích. Delší společně strávená období byl jejich “dohled“ nad námi o prázdninách. Děda byl velmi přísný a mně se zdál pořád zamračený. Ale na fotkách z mládí, byl opravdový fešák. Byl vysoký, štíhlý, s tmavými vlnitými vlasy a s krásným úsměvem. Ten jsem ve skutečnosti neznala. Měla jsem dojem, že se na nás pořád zlobí. Ale babička byla veselá, oproti dědovi byla malá a kulaťoučká. Hrávala s námi „člověče nezlob se“ a jiné stolní prázdninové hry. Ale hlavně mírnila dědovo zamračení.

Ráda na své prarodiče vzpomínám a jsou to příjemné vzpomínky. Ale „babička“ je v mých vzpomínkách nejčastěji a nejživěji.

Sylva Čurdová