Baruška

Moje kamarádka Jarka, starší paní, má psa - vlastně fenku Barušku. Na tom by nebylo nic zajímavého. Zajímavé však je, jak se ty dvě setkaly a co spolu prožívají.
Kamarádka si vzala Barušku před několika roky z útulku. Fenku našli ve značně zuboženém stavu. Zřejmě ji původní majitel prostě vyhodil z auta. A protože to bylo v západních Čechách, není vyloučeno, že ten majitel ani nebyl Čech. Fenka totiž zpočátku vůbec nereagovala na české příkazy. Jak už jsem říkala, fenka byla takový uzlíček nervů a bolesti.

A snad proto, že ani s kamarádkou se život nemazlí, vybrala si právě ji. Dala jí jméno Baruška. Nejprve to s Baruškou nebylo vůbec snadné. Zřejmě měla s lidmi ty nejhorší zkušenosti, a proto byla nedůvěřivá a nikoho si nepouštěla k tělu, ani svou novou paní. Častokrát po ruce, která ji chtěla pohladit nebo jí podávala nějaký pamlsek, vystartovala.
Kamarádka s ní však měla úžasnou trpělivost, a tak i Baruška časem pochopila, že této paní se bát nemusí, a přilnula k ní celým svým psím srdcem.

Svou paní bezmezně miluje a náležitě žárlí, když věnuje svou přízeň také někomu jinému. Když se v domě objevil ještě jeden pes, fena vlčáka Adélka, jehož si pořídila rodina kamarádčiny dcery, nastaly problémy. Barča se ukázala jako suverénní vládkyně území a Adélku, která byla pomalu dvakrát tak velká jako Barča, by snad sežrala, kdyby do jejího království jen šlápla. Prostě obě feny se nesnesou, a tak mají oddělené "byty", a když jsou vypuštěny na zahradu, pak jen ve chvíli, kdy v ní soupeřka zaručeně není.

Po celou dobu, co Jarka Barušku má, byla o jejím původu přesvědčena, že fenka je obyčejný "voříšek". Jaké však bylo její překvapení, když se nedávno náhodou zjistilo, že Barča se honosí čistou rasou. Entlebušský salašnický pes - patař. Tak zní Baruščin plný titul. Je to rasa, kterou u nás příliš neznáme, zato hlavně ve Švýcarsku jsou tito psi ve velké oblibě. A jak jeho název napovídá, je určený k hlídání stáda. A tak, když se Baruška čas od času "zblázní" a obíhá zahradu jako zběsilá, není příčinou nějaké "prudké hnutí mysli". To se jen v Barušce ozývá její genetická výbava.

Nedávno Baruška opět dokázala svou neohroženost a oddanost blízkým lidem. To bylo tak. Kamarádčin dospělý vnuk pracuje pro zoologickou zahradu. Při návratu ze služební cesty projížděl kolem domu, kde jeho babička bydlí. Zastavil se u ní a autem vjel do dvora. Byl to terénní vůz, v němž je zadní prostor upraven pro přepravu zvířat. V tuto chvíli byl ovšem prázdný. Sotva auto zastavilo, Baruška i Adélka vyrazily nadšeně vítat oblíbeného "páníčka". Jenže co to? Kousek před autem prudce zabrzdily, div jim zpod tlapek nelítaly jiskry. Urostlá Adélka se najednou téměř přitiskla k zemi, pak stáhla ocas a bleskurychle zmizela v boudě. Baruška však zůstala. Jen se přikrčila, chlupy na hřbetě se jí zježily a z hrdla se jí dralo temné vrčení. Vtom zaslechla, jak za ní vrzla branka. Jarka přicházela přivítat návštěvu. V tu chvíli se Baruška bleskurychle otočila, přiřítila se k ní a hlasitě štěkajíc skákala na ni, div ji neporazila. Nedbala na žádné okřikování, štěkala, zoufale pobíhala od babičky k vnukovi a zpět a snažila se jim zabránit, aby se přiblížili k autu. Po chvíli pochopili Baruščin neklid. Ona z auta cítila pach nějaké šelmy, kterou v autě převáželi, a rozhodla se svoje milé za každou cenu ochránit před nebezpečím. Ještě dlouho se nemohla uklidnit a na "nebezpečné" auto zavile vrčela.

A při té příležitosti si kamarádka vzpomněla na jiný příběh. Bylo to v době, kdy čekala dítě. Byla již v osmém měsíci těhotenství, když se s manželem vydali na představení do cirkusu. Seděli hned u okraje manéže, do níž se najednou tryskem vřítil kůň. Něco ho poplašilo a v tu chvíli byl neovladatelný. A co víc - vzepjal se na zadní a předními kopyty mířil přímo na Jarku. Ta se začala ohlížet po manželovi hledajíc u něho záchranu. Jenže muž nikde! Krčil se za Jarčinými zády hledaje tam úkryt! Naštěstí všechno dopadlo dobře.
"Takový chlap jako hora a schová se! A Baruška, sotva třicetikilová, by mne bránila před jakoukoliv přesilou," povzdechla si Jarka na závěr svého vyprávění.

Míla Nová