Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ztracena v cizinì
Celý ¾ivot se bráním nespravedlivým naøèením (u¾ minule jsem se zmínila o stìhování), ale navíc ještì, ¾e jsem tvor lehkomyslný. Aè pøíjemný, dodávám aspoò, abych ty výèitky otupila. Po revoluci se i mnì otevøel svìt a dostalo se mi pozvání do Frankfurtu - mìsta nad Mohanem. A souèasnì pøísného zákazu brát si sebou nìjaké (jakékoliv) peníze - vše platí hostitel. Jak jsem dušièka prostá (kdy¾ nìco øíkám, tak to tak také myslím a toté¾ pøedpokládám u druhých) poslechla jsem témìø beze zbytku. V penì¾ence bylo náhodných tøicet marek.
Ráno v sedm nás autobus vyklopil u Bánhofu-jih. Mùj hostitel nikde, tak jsem se postavila ke sloupku a dala se do èekání. Bylo pùl osmé, pak osm - nikde nikdo. Trošinku jsem ztrácela sebedùvìru. V pùl deváté jsem si poprvé v ¾ivotì pøipustila, ¾e na té mé lehkomyslnosti pøece jen nìco bude. V devìt jsem se prostì rozhodla, ¾e je nejvyšší èas nìco dìlat. V cizí zemi, bez penìz, s více ménì chabou znalostí jazyka, kterého jsem nepou¾ila dobrých ètyøicet let - holka, holka, pokyvovala jsem v duchu hlavou, jak to nade mnou dìlávala moje maminka, kdy ty dostaneš rozum. Netušila tehdy, chudák, ¾e nikdy!
Pokusila jsem se zvednout zavazadlo, v nìm¾ jsem svému hostiteli vezla balík èeských knih. Jouvej! Ta tíha! A tak poponášením jsem se s tím škobrtala k stanovišti taxíkù. Ti naši koukají, jakoby je zákazník obtì¾oval, ale kdepak frankfurstský! Jen mne zahlídl, u¾ má kufr auta dokoøán a sápe se pro ten nelidsky tì¾ký krám, co pod ním padám. Zarazila jsem ho výkøikem. Vytahuji penì¾enku, ukazuji ta dva, tøi papírky, co v ní mám a ptám se, bude-li to staèit na udanou adresu. Zapøemýšlel - prý snad ano.
Tak jsme vyjeli. Vidìla jsem na nìm, jak pokukuje a umírá zvìdavostí. Tak jsem mu vylíèila, co mne potkalo. Pøíšernou nìmèinou, s rukama v luftì namísto zapomenutých slovíèek. Vykøikoval nìco o odvaze a díval se na mne s potìšeným obdivem. No, spíš nemám rozum, myslela jsem si, ale høálo mne to. A u¾ mì i napadlo, jak to udìlám - prostì kní¾ky nechám nìkde u sousedù a s lehkým zavazadlem se vrátím k odpolednímu odjezdu èeských autobusù a ty naše kluky nìjak ukecám, aby mne vzali zpìt do Prahy. Tady doma u¾ to nìjak doplatím. A fertig!
Dojeli jsme, taxikáø mrknul na tachometr - bylo tam 27 marek - pak na mne. Tak víte co, dejte mi deset, abyste mìla pøes den co jíst, povídá. Ach, ten zlatoušek!
Pìknì jsem podìkovala, zazvonila - doma nikdo. Taxikáø mi sice donesl zavazadla a¾ do poschodí, ale zaèal mne pøemlouvat, a» se kní¾ek zbavím, ¾e mne zadarmo sveze zpìt k nádra¾í. Vlastnì jsem ho musela násilím vyhnat, ¾e mu utíkají kšefty, takovou mìl o mne starost. Dodnes mne mrzí, ¾e jsem ho pak, kdy¾ u¾ jsem peníze mìla, celých ètrnáct dní marnì hledala na štaflu, abych mu dluh splatila.
Kdy¾ tedy nerad odešel, ulebedila jsem se na schodech a zaèala se sna¾it vyvolat v sobì výèitky svìdomí. Nedostavovaly se, naopak zmocòovala se mne nìjaká rozjaøenost. Málem jsem si pøála, aby do obìda nikdo nepøišel a já mohla za¾ít i to dobrodru¾ství nenadálého návratu.
Pøed polednem se pod okny objevil mùj hostitel, naštvaný na celý svìt, proto¾e marnì èekal na stanovišti èeských autobusù. Nevìdìl nikdo z nás, ¾e pøed mìsícem ho pøelo¾ili za roh. A tak jsme "um die Ecke" stáli oba celou dobu od sebe snad sto metrù a marnì èekali. Kdy¾ mne zahlédl ve stavu veselé spokojenosti sedìt na schodech, zaèal z rozèilení koktat a opakovanì vykøikoval "ist es móglich?" a šel do bytu v takovém stavu, ¾e mne zapomnìl za dveømi. Ještì veèer se na mne díval s nevlídnou nedùvìrou. Ale tentokrát jsem za to opravdu nemohla!
Ten mùj hostitel se ukázal jako pøíšerný suchar a moc rád jsem se vrátila zpìt do Prahy. K potìše své a doufám i svých pøátel - kdo by je další léta dìsil svými nepøedlo¾enostmi.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: