Čupr ženská

Tak jsem překonala neuvěřitelnou (pro znalého použivatele internetu) obtíž - opravdu se mi to nakonec po mnohém trápení povedlo odeslat k otištění. A synek potvrdil, že to opravdu existuje a současně mne pokáral, že je tam fůra překlepů. Ověřila jsem si to a měl pravdu. I fuj! No, ale budiž mi omluvou, že jsem byla skoro "mimo sebe" tím prvním pokusem. Minule jsem slíbila, že příště budu zábavnější. No, možná - mně ta vzpomínka alespoň zábavná připadá. Zkuste to také.

Naše rodina je proslulá mimo jiné také tím, že se stěhujeme. Dalo by se říct, že profesionálně. Traduje se, že jsem toho na vině já svou neposedností, ale zdaleka to není pravda. Vždycky byl nějaký velice vážný důvod a rodina se stěhováním souhlasila, pokud si je vůbec nevymohla. Zůstalo ale vždycky nakonec na mně, protože já prostě nelelkuji a zařídím, vyřídím, provedu. Já tu fámu rodině nevyvracím, protože je to jejich příležitost k štiplavým poznámkám na mou adresu,¨tak proč jim to nepopřát. Dokonce se u nás říká, že jakmile tatínek dokončil kutilské úpravy bytu, mámu to posedlo a neměla pokoj, dokud jsme se nestěhovali dál.

V tom mají děti částečně pravdu, protože můj druhý muž byl obrovsky výkonný a šikovný kutil, takže jsme řemeslníky takřka na nic nepotřebovali. Měl jen jednu špatnou vlastnost, byl stejně neuvěřitelně pilný jako důkladný a rozvážný (hle, jak krásně a laskavě se dá nazvat pomalost)! Prostě po stěhování začal měřit, kreslit, přemýšlet (tak nazýval zdřímnutí), pak nakoupil hromadu prkýnek, latěk, fermeže a laků a dal se do díla. My jsme pak po dlouhý čas bydleli v náhradním ubytování v jedné místnosti, kde se nekutilo. Ale ten děsivý smrad byl po týdny v celém bytě.
Pak se to najednou všechno vylouplo a byla z toho krása nesmírná a každý nám mohl závidět. Nemohu ovšem nepoznamenat, že ty nápady a náměty jsem dodávala samozřejmě - jak jinak - já.

Ale při tom shánění bytů, výměn, prolejzání adres všelijakých (což byla moje specialita o kterou v rodině nikdo nestál) se někdy docela užilo. I když to byla strašlivá a někdy skoro beznadějná štrapác. Já už jsem si někdy připadala jako ten povozník v pohádce o dědovi Vševědovi, co někoho naláká do loďky a hupem z ní vyskočí. Tak marné bývalo moje hledání.

Jednou, to už byly velké holky z domu, jsme se potřebovali hnout z Bechyně do Prahy - já jsem tu našla narozdíl od Bechyně zaměstnání a mladší děti školu, pobyt v internátech a já na ubytovně. V dosavadním bydlišti zůstal jen osamocený tatínek s výhledem, že my ostatní budeme jednou za čtrnáct dní dojíždět hlavně za pračkou a žehličkou. Co já jsem sběhala adres, naposílala se inzerátů!
Jednou se mi do kanceláře, kde jsem pracovala, všourá takový echtovný venkovský dědula a "Kterápak, paničky, vy jste ta paní Vencovská?"
"Já," přihlásila jsem se, "copak, zkazila jsem vám výplatu?"
"Ale né, to já jen jdu s takovou nabídkou na bydlení, jak jste dala ten inzerát, víte?" A hned si sedal vedle stolu a zálibně si mne omrkával.
"Sakra, paničko, vy jste ale čupr ženská," zamlaskal. Krapet mi popolezly oči z důlků, ale směna z venkova do Prahy nebyla jen tak. Vydrž, říkala jsem si a tvářila se přívětivě.
A pak to z něj pomalu lezlo.
"Tu svoji kulhavku jsem vstrčil naproti k svatýmu Tomáškovi, ať si tam zatím pokecá s pánbíčkem. Víte, ona už tu beztak dlouho nebude, takže jak se tak na vás koukám, my bysme si spolu ještě pěkně užili. Bábě dosloužíme k smrti, to nebude dlouho trvat. A já mám, paninko, krásnou chalupu s pozemkem! Hned, jak bába natáhne brka, tak dám na vás půlku připsat, abyste nebyla škodná. Tak co říkáte?"

Kolegyně zatím zmizely pod stoly, aby se mohly pořádně vychechtat. Já jsem se držela, co to šlo. Ale když se za neustálého mlaskání pokusil poplácat mne jako kobylu na dražbě, dostala jsem takový záchvat smíchu, že jsem přímo řičela. Slzy mi tekly a dědula zíral. Pak ho to namíchlo:
"Tak pro srandu já vám tu nejsem! Já měl s vámi vážný úmysly." - a hrdě odkráčel.

Když to tak znovu čtu říkám si, jestli ta rodinná legenda o stěhovavé mamince nemá přece jen krapet pravdu. Už jako vdova bez dávno samostatných dětí jsem se stěhovala ještě - no propána! sedmkrát!!! Vždycky byl nějaký důvod - ale přece...

A jedna z mých dcer onehdy přiznala, že když se její manžel vzpouzí realizovat její nápad a vykutit v bytě nějaké vylepšení, tak se jen suše optá: "to raději chceš, abych byla jako máma a budeme se stěhovat?"
Ten byt mají opravdu krásný.

Naďa Vencovská

Grafika: Vlasta Vrlová

Další články autorky:

Babička a error