Jaro se pěkně rozeběhlo,
zahrádka volá a dívky zkrásněly skoro letním tempem…

Myslím, že každý zahrádkář mi dá za pravdu, že po zimě je již pěkně „vyhladovělý“ , už, už, aby zanořil ruce do hlíny (tedy správně do půdy). Ta letošní zima nebyla zrovna mírná a nějak nechce svou vládu definitivně odevzdat. Asi se inspiruje našimi vládními představiteli a našimi volenými zástupci na všech úrovních.

Sluníčko občas vysvitne, krásné dívky a ženy poodhalí nožky, svléknou kabáty a chvílemi to vypadá, že jsme vkročili do začátku léta.

Agrotechnické lhůty vytištěné na barevných sáčcích osiva všeho druhu se jeví jako nedostižná fikce. Loni se zdálo, že semínka mrkve, petržele lze do půdy zapravit, ale je nutné čekat, až půda oschne a nebude se mazlavě lepit a obalovat boty až olověně ztěžknou. A letos ? Zahrádkář úpí, protože to zářivé slunečné počasí jej šálí, že už čas k setí zmeškal.


Také tělesná schránka zahrádkáře je po zimních měsících lehce zchátralá a mně osobně se to jeví tak, že každým dalším rokem více a více. A to nás čeká uhrabávání na podzim zryté půdy a tvorba záhonů, práce to veskrze otravná. Záda si přijdou na své a mé obratle bederní páteře na pozici LS 5, 4 hlasitě protestují.

Lidové pořekadlo praví, že „Dej krávě do držky a ona ti dá do dížky“, což jistě neznamená, že musíte mlátit krávu přes její přežvýkavou tlamu, ale napovídá, že budete mít užitek z jejího mlíčka. I půda na zahradě chce své. Musí se „nakrmit“ stejně jako ta kravička. Chce to prostě kompost, nebo lépe hnůj. Tento konečný produkt látkové výměny třeba zrovna těch kraviček, je pro zahrádkáře něco jako mana nebeská nebo řečeno mluvou gurmána alespoň růžový kaviár. Ještě loni čerstvý hnůj se v kompostu pěkně „rozležel“ a v ruce se drolí jako rašelina a voní. Kdo nevěří…přijďte si přivonět. A z té vůně jde i taková nádherná síla, proti které je človíček jako červík.

ALE… se sluníčkem vystrkují své pomyslné klíčky, lístky a květy i ženy všeho věku. To tak na jaře bývá. Jenže já jezdím na zahrádku a zpět domů městským autobusem, co nabírá studentky gymnázia a pedagogické školy. A to je pro starého psa trýzeň a potěšení zároveň. Děvčátka a slečny štěbetají jako když se vyženou housátka na pastvu. Chovají se nenuceně, chichotají se bez zábran a to nechci popisovat ty jejich nahá bříška, a zadečky, někdy do poloviny odhalené. A holčinky, co nastupují do autobusu voní a jsou cítit ostřeji. Také už vystrkují pupíky a texasky mají některé tak spuštěné na půl žerdi, že jsou jim vidět tanga a kousek prdelky. Ách jóó….

Když vystoupí, autobus ztichne a já mohu přemýšlet, co mne dnes na zahrádce čeká. Pod zvednutými prkny jsem našel hnízdo těch španělských zrzavých slimáků (mrchy jedny), když rýpnu do kompostu, začervená se to žížalami (jen ať makají a kompůstek přežvýkají).
Vyčistil jsem tři budky pro zpěváčky sýkorové.
Těším se na to rozkvetení. Těším se až dám do půdy velké bílé fazole. Jsou bílé, oblé a hladké…krindy pindy, připomínají mi ty bříška, no fuj, že se nestydím…

Tak si raději na chvíli sednu na lavičku a pozoruji včelky jak se už namáhají, nožičky obalené pylem tak, že skoro vrávorají. Vedle na vysoké třešni šílí kosák, jakoby chtěl všem oznámit, že je tady také. Zlatý šíp slunce se odráží z hladiny napršené vody v sudu a odtud si to namířil přímo do mých očí. Opravdu se kochám a jsem vděčný za každé nadýchnutí. Jaro je opravdu úžasné….

Petr Norbert (alias Petris)