Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Toulky s "papiòákem"
Pøi zaslechnutí slova "papiòák" se vìtšinì lidí vybaví jistá kuchyòská vymo¾enost, tedy tlakový hrnec. Ne tak mnì. Já si pod tímto pojmem pøedstavím svého mu¾e. Zajímá vás, jak souvisí mu¾ s touto nádobou? To tedy musím zaèít od Adama.
V Praze máme pøátele, k nim¾ jsme dost èasto jezdívali na návštìvu. Mají dcerku pøibli¾nì ve stáøí našeho syna a obì dítka se velmi dobøe doplòovala pøi vymýšlení rùzných "ptákovin". Kdy¾ jim bylo asi dvanáct rokù, byla jejich konverzace obohacena zvláštním výrazem. Ka¾dou chvíli jsme zaslechli: "Náš papín povídal..." èi "Papínovi to neøekneme..." atp. Nemuseli jsme být vlastníky zvláštì vysokého IQ, abychom pochopili, ¾e "papín" je v jazyce našich pubescentù oznaèení pro otce a ¾e s tlakovým hrncem nemá nic spoleèného. Mláïata se nìkde setkala s výrazem "papá", jím¾ se kdysi v "lepší spoleènosti" oznaèovaly hlavy rodin, a ruèe si ono slovo upravila na onoho "papína".
Od té doby oslovení "papín" v našich rodinách zdomácnìl a pøe¾ívá, aè od jeho zrodu uplynulo ji¾ pár desetiletí, tak¾e kdy¾ jsem vyrá¾ela o víkendech na pìší výlety, chodila jsem na nì s "papínem". Tak tomu bylo dlouhá léta. Jen¾e asi pøed dvìma roky si mùj mu¾ poøídil mròavé rádio s pøehrávaèem mp3 a od té doby se ráz našich "vejšlapù" zmìnil. Sotva jsme vyšli z domu, mu¾ vylovil malièkou krabièku, cosi na ní naladil, do uší strèil pecky sluchátek a - zmìnil se v mimozemš»ana! Jen si pøedstavte nevysokého, podsaditého a ramenatého mu¾íka, který je obleèený v modrém (tohle bude asi ten rozdíl, ¾e ne v zeleném),vlasy vìtšinou sta¾ené èelenkou, se zamraèeným a¾ zavilým výrazem ve tváøi. No a z uší, podél šedivé bradky se mu vinou dráty, které se scházejí v náprsní kapsièce. Díky dobrému "zašpuntování " uší se komunikace s mimozemš»anem stává slo¾itou, a¾ nemo¾nou: Já, proto¾e odmítám ka¾dou vìtu opakovat tøikrát postupnì se zvyšujícím hlasem, radìji zmlkám. Mu¾ si to rázuje mlèky, jen tu a tam bez pøedchozího varování zahuláká: "Tøi nula!" nebo "Kilovýho!" To první je výsledek zápasu, který dosud sledoval, to druhé hmotnost høibu kýmsi nalezeného. Zpoèátku jsem se v¾dy lekla, ale teï u¾ reaguji pouze lakonickým :"Neøvi!" Papín toti¾ zapomíná, ¾e nahluchlý je momentálnì pouze on.
Takto jsme v klidu chodívali donedávna. Já si v pøírodì vychutnávám klid a zpìv ptákù, a tak jsem velmi nelibì nesla, kdy¾ znenadání se pøede mnou èi za mnou (podle toho, kde se momentálnì mùj polovice nacházel) zaèalo ozývat posykávání, které pøecházelo chvílemi v syèení, avšak melodie byla neposti¾itelná. To si náš „papín“ v dobrém rozmaru hvízdal v souladu (on si to alespoò myslel) s hudbou, kterou právì poslouchal. A aèkoli má dobrý hudební sluch a dobøe zpívá, zvuky, co vyluzoval, pøipomínaly jen zvuk páry unikající z papiòáku.
A tak teï u¾ nechodím na toulky s papínem, ale s papiòákem.