Jednou si nicota koneènì všimla, ¾e je sama, obrátila kousek sebe na ruby a narodil se èas. Proto¾e však byla sobec, její potomek byl tak nepatrný, ¾e i nula byla vedle nìho skoro nekoneèná. Èas byl však dítìtem nicoty, té která byla a¾ do té doby vším, a tak vìdìl, ¾e ví a mù¾e. Kdy¾ se nicota mù¾e tváøit, ¾e má tvaø, a zrodil jsem se díky ní a z ní, budu se já naschvál tváøit, ¾e tváø nemám. Uzavøel smyèku kolem nicoty, rozdìlil svìt a od té doby je tu vítr. A tak nicota nevidí èas a èas nevidí nicotu. Jen vítr o nich ví a je jediný. Nebo» on ví, ¾e jsou jedno tìlo a ¾e díky zrození èasu u¾ na to zapomnìli. A vítr jim to nepošeptá, proto¾e cítí, ¾e bude moc zle, a¾ si na to oba vzpomenou. Nebo» pánem svìta mù¾e být jen jediný. A proto mluví s ka¾dým zvláš». Tu sdìlí nicotì, tu èasu, jak jsou jedineèní a jediní. Mù¾eš se se mnou vznášet a vidìt svoji nekoneènost. Jen ty a já, nicota a vítr. Dívej se, všechno je to jen díky tvojí libovùli. Vidíš. ®ivé i ne¾ivé, všechno jsi ty a já ti dávám køídla. Jindy pro zmìnu podlézá èasu. Všechno je tu pod tvojí vládou a pro tebe. Všichni mù¾ou být jen s tebou, ale ne bez tebe. Jsi pánem všeho a já jediný tì mù¾u doopravdy pochopit, proto¾e jsem všude a stále s tebou. Vše pomíjí, jen my dva jsme tu nav¾dy.
Ale i silák vítr se unaví a èas od èasu si uvìdomí, ¾e je vlastnì jen osamocený sluha.
V¾dy» je jen ten, který byl zrozen skrze nì a bez nich by nikdy nebyl. A tak poletuje svìtem a hledá sobì podobného. Nìkoho, kdo mu bude roven a bude hoden jeho pøátelství. A jak si tak poletuje svìtem, ejhle, zjevil se mu èlovìk. Ale v¾dy» to je ten, jen¾ se mi podobá nejvíc, prošumìlo mu jeho vìtrnou hlavou. Nebo» tento tvor má ve tváøi i v duši stopy nicoty a celý ¾ivot mu øídí èas. Je jako já, nebo» tìm dvìma celý ¾ivot slou¾í a proto si s ním pøece musím rozumìt. Chudák. Je to jen vítr a netuší, ¾e èlovìk je celý utkán z nicoty a èasu, ale ne z vìtru. A tak mu zpívá svým nejkrásnìjším a nejsilnìjším hlasem, ¾e vítr a èlovìk jedno jsou. Obèas zpívá tak silnì, ¾e mu èlovìk dává jména. Avšak jen tak zoufale málo lidí obèas pochopí, ¾e všechno je jen vítr, èas a nicota. ®e s vìtrem musí zùstat ka¾dý sám, aby slyšel jeho píseò a aspoò trochu porozumìl jeho slovùm. A tak vìtšina lidí proklíná vítr, ¾e nièí svìt, a netuší, ¾e jej nièí nicota a èas. Jen moudøí ve své samotì ví, nebo alespoò tuší, a ti nemluví. Zpívají v duetu s vìtrem na planinách bez lidí, na vrcholcích hor a na hladinách moøí. V jejich tváøích se zrcadlí klid, jeho¾ je nicota nejvìrnìjší obraz, a také nekoneèný èas a jejich duše létá svìtem, jako vítr. A jako pøátelé vìtru a navzdory èasu a nicotì jsou pøipraveni na to, ¾e se v nich jednou, jedinkrát a naposled rozplynou.
Proto¾e jsou utkáni z nicoty a èasu ale nemají schopnost je oddìlovat jako jejich nejlepší pøítel vítr. Ten, který jediný ví jak, ale nikdy to nikomu nepoví. Nebo» vítr je moudrý, laskavý a z tohoto tajemství neš»astný, ale vùbec ne zlý. Je jen tak zoufale samotný, samotný, samotný, samotný, samotný, samotnýýýýýýýýýýý!
budu se já naschvál tváøit, ¾e tváø nemám. Uzavøel smyèku kolem nicoty, rozdìlil svìt a od té doby je tu vítr. A tak nicota nevidí èas a èas nevidí nicotu. Jen vítr o nich ví a je jediný. Nebo» on ví, ¾e jsou jedno tìlo a ¾e díky zrození èasu u¾ na to zapomnìli. A vítr jim to nepošeptá, proto¾e cítí, ¾e bude moc zle, a¾ si na to oba vzpomenou. Nebo» pánem svìta mù¾e být jen jediný. A proto mluví s ka¾dým zvláš». Tu sdìlí nicotì, tu èasu, jak jsou jedineèní a jediní. Mù¾eš se se mnou vznášet a vidìt svoji nekoneènost. Jen ty a já, nicota a vítr. Dívej se, všechno je to jen díky tvojí libovùli. Vidíš. ®ivé i ne¾ivé, všechno jsi ty a já ti dávám køídla. Jindy pro zmìnu podlézá èasu. Všechno je tu pod tvojí vládou a pro tebe. Všichni mù¾ou být jen s tebou, ale ne bez tebe. Jsi pánem všeho a já jediný tì mù¾u doopravdy pochopit, proto¾e jsem všude a stále s tebou. Vše pomíjí, jen my dva jsme tu nav¾dy.