Propagátor umìní zvaného „ ART BRUT“ (v surovém stavu) rafinovanì pøedstíraného výtvarného naivismu nebo infantilismu, k nìmu¾ umìlce inspirovaly staré oprýskané zdi se skvrnami, prasklinami a èáranicemi, umo¾òující divákovì fantazii vidìt v nich nejrùznìjší figurální i abstraktní obrazce. Podstatným znakem jeho svérázného stylu je u¾ívání hustých barev, nanášených v nìkolika vrstvách a èasto smíchanými s jinými materiály, jako sádrou, klihem, tmelem, pískem, asfaltem a podobnì. Do tohoto silnì pastózního podkladu vyrýval malíø neforemné lidské èi jiné podoby (graffiti). Inspiroval se také kresbami a obrazy dìtí, primitivù a duševnì nemocných, které sbíral ji¾ od 20 let. Rozvíjel i nové techniky, napø. materiologii (kombinace lepenky a staniolu), zaujal ho i systém puzzle (skládanky).
V 80. letech vytvoøil obrazy malované pouze bílou, èervenou a modrou barvou, popø. ¾lutou, v plochách vymezených èernými liniemi.
Dle údajù z encyklopedie byl také sochaø. Neobyèejnou proslulost získal ale „antikulturní“ koncepcí umìlecké tvorby opøenou o mimoøádný literární a výtvarný talent.
Kdy¾ mu bylo sedmnáct let, odjel do Paøí¾e, kde studoval na Académie Julian. Na této škole se mu však nelíbily vyuèovací metody, a tak u¾ po šesti mìsících odešel a zaèal studovat umìní samostatnì a bez jakýchkoliv vlivù oficiálních škol a umìleckých sdru¾ení. Zkušenosti z paøí¾ského svìta umìní sbíral a¾ do roku 1924, kdy propadl jisté deziluzi a malování se vzdal, aby mohl v Le Havre pøevzít po svém otci jeho obchod s vínem.
Dubuffet byl krátce spojován se surrealisty, se kterými zaèal spolupracovat v roce 1948, ovšem daleko více ho zaujal smìr, jeho¾ byl otcem - Art Brut. (doslova „syrové umìní“). Vìøil, ¾e nejvíce pravdy je obsa¾eno v nezka¾eném kreativním umìní šílencù, amatérù a dìtí v porovnání s umìním profesionálního umìlce.
Jeho díla jsou pøíkladem toho druhu umìní, je¾ provokuje nìkteré lidi natolik, ¾e a¾ skøípou zuby a øíkají si: „To by pøece dokázalo i dítì“.
Pøi vší úctì k autorovi je nutno pøiznat, ¾e na tomto laickém kritickém postøehu nìco je. V pøecivilizované Francii 20. století vzhlí¾el Dubuffet k drsné vitalitì „umìní chudých“(napøíklad poulièních umìlcù), v nìm¾ nacházel to, co mu chybìlo ve vyumìlkovaných výtvorech úspìšných „ateliérových“ tvùrcù.
Pøi bli¾ším prozkoumání je však zøejmé, ¾e jeho obrazy nejsou amatérskými výplody, ale prací vzdìlaného a inteligentního umìlce, který našel inspiraci v pøímoèarosti jednodušších, ménì dùmyslných umìleckých forem.
K umìní svých souèasníkù se Dubuffet stavìl skepticky, vìøil, ¾e intelektuálové jsou nepøátelé umìní, kteøí se pouze sna¾í nìjakým zpùsobem umìní limitovat do rùzných škatulek, co¾ se Dubuffetovi jako¾to pøíznivci antiumìní pøíèilo.
Jean Dubuffet své dílo hodnotí tìmito slovy:
„MÙ®E SE ZDÁT, ®E MÁ POSEDLOST ZNÁZORÒOVAT VÌCI JEN V JEJICH ZÁRODEÈNÉ A NEURÈITÉ PODOBÌ NUTÍ PØEDSTAVIVOST DIVÁKA PRACOVAT HORLIVÌJI, NE® KDYBY NÁMÌT BYL ZOBRAZEN S VÌTŠÍ DÙSLEDNOSTÍ.“
Èlánek vznikl z materiálù Martiny Noskové a Dany Maršíkové, obìma velmi dìkuji.