Jak øekl kdysi dávno Jan Werich - Nejlepší je, kdy¾ je ka¾dej z nás pøímo odnìkud.
Já jsem se asi narodil tak nìjak trochu se zelenými blánami mezi prsty na nohou a na rukou.
Bylo to u¾ pomìrnì dávno v Brnì a tak trochu na truc mému fyzickému stvoøiteli. Maminka pracovala u hasièù, nebo» doba tomu pøála, aby existovaly zednièky, traktoristky, hornièky a sváøeèky (nemluvím teï o pøístroji na svaøování). Dìda byl v té dobì hasièským velitelem smìny a rád se vytahoval svou stateènou dcerou. Ta skákala do plachty takøka ze støechy hasièárny na Lidické a delegace nadšenì tleskaly osmnáctileté divì (tenkrát se ještì neaplaudovalo z pøedtoèeného pøipraveného záznamu jako dnes).
Leè jednou mu jeho øidiè po výzvì, aby se šla Milada zase jednou proskoèit ke slávì strany, nesmìle namítl, ¾e by u¾ Milada asi nemìla v tom tøetím mìsíci tìhotenství skákat. Dìda proslzel pøed svým dru¾stvem zbytek smìny, nebo» byl poslední, který se o této novinì dozvìdìl. Ovšem svatba se nekonala, nebo» otec ještì nenarozeného Jirky mìl progresivnìjší názory o své budoucnosti. No asi to byl trochu lump, nebo» neplatil ani na mé další polovièní sourozence zplozené po celé naší, tenkrát ještì nefederální republice. Dneska by byl asi jako gigolo u¾ za vodou v Brazílii, tenkrát byl jako odsouzený za neplacení vý¾ivného dost èasto v lochu.
Ale to je všechno jen tak mimo. Maminka pozdìji odjela na školu do Prahy, aby pøevlékla uniformu hasièskou za vojenskou a hlavnì, aby spoleènì s dìdou svìtu dokázali, ¾e se z nìjaké neuskuteènìné svatby nepotento. A já v té dobì zastavoval ka¾dého druhého mu¾e
od ètrnácti do sto šesti let, zdali by se nechtìl stát mým tatínkem. Maminka, k mému údivu, z toho byla nìjaká neš»astná. Jednou, to u¾ jsem navštìvoval mateøskou školku, jsem se svými kamarády a kamarádkami soukmenovci nezamèenou brankou u školky opustili zahradu a nadšenì nastoupili do šaliny, abychom jeli za mojí maminkou do Prahy. Všichni lidé na nás v té šalinì byli hroznì hodní, chovali nás na klínì a povídali si s námi o mamince v té daleké Praze. Ale nikam jsme nejeli a po dvaceti minutách nás rozzlobené soudru¾ky uèitelky odvedly zpátky do školky. Ale asi jsem musel být ïábel, nebo» mì ty paní mìly prý pøesto rády. Ještì je mám schovaný (ale ne jako Èochtan!-jen na fotkách). No, nakonec na tom letišti v Tuøanech maminka stejnì dlouho nevydr¾ela. Nabrknula si mladého fešného èetaøe v další èinné slu¾bì a odmítla u¾ obstaro¾ního podplukovníka (v¾dy» mu bylo u¾ 38let!). Pozdìji toho mo¾ná i litovala, ale to u¾ je trochu jiný, smutnìjší pøíbìh, ze stejného ¾ivota, ale z jiné šachové partie.
No ale teï k tomu Príglu. Pro nezasvìcené ze zbytku svìta. Je to Knínièská pøehrada. Ne, nechci být nafoukaný Bròák.To je jen trapný pokus o fór. Tím vám jen naznaèuji, ¾e máte intelektuální pøevahu, milí ètenáøi Nebròáci.
No ale na té pøehradì jsem pro¾il všechny prázdniny bìhem základky a celé mé rané dìtství. To mì snad trochu omlouvá, ¾e na tuto stránku vypotím kus svého ¾ivota. A to kus pravdìpodobnì ten pro mne nejhezèí.
V dìtství jsme stanovali u zboøeného mostu pod hradem Veveøí. Jen z rýmovaèky jsem vìdìl, ¾e má devìt vì¾í. Za prvé jsem to tenkrát ještì neumìl spoèítat a od vody stejnì nebyly vidìt. Dìda mìl v té dobì jen vnuèku Jiøinu a dva vnuky. Mì a Rudu, který byl jen o devìt mìsícù starší. Byli jsme kluci black and white. Já modrooký blonïák a bratranec vzhledem syn pravého Itala. Jako vášnivý rybáø sedával dìda u¾ od svítání na malém výbì¾ku pøed stany a pokoušel, pomìrnì úspìšnì, své rybáøské štìstí. Èasto, pøeèasto mìl na obou kolenou oba vnuky. Mìl v tom systém. Na levém já, na pravém Ruda. Shazoval nás opatrnì podle toho, na kterém prutu mu právì brala ryba. Ten most byl opravdu zboøený. Nevím, jestli ho vyhodili do vzduchu partyzáni nebo Nìmci, a myslím, ¾e mu to bylo jedno. Byl vnoøený do vody jako potopený betonový parník a dobrých pár metrù zádi mu koukalo z vody. Lodì ho obeplouvaly po druhé stranì o kousek dál. Na protìjším bøehu bylo pøístavní molo pro parníky, které u¾ dávno jezdily bez páry. Na té druhé stranì také vedla jakás takás silnice konèící zábradlím a pøímo proti mostu se tyèila strmá skála s nepatrným bøehem pøímo u vody. I tam tenkrát rybáøi pokoušeli svoje štìstí. Jedno léto na té strmé skále stanovali a hlavnì popíjeli kluci sotva odrostlí škole a kámen od nich nechtìnì shozený zabil nìjakého dìdulu rybáøe. Ten chytal ryby na tom úzkém pruhu pevniny pod skálou. Jo i takovou podobu má sprostá náhoda a kluci mìli poèátek dospívání asi hodnì krutý. Náš strýc Mojmír, kdy¾ na to mìl náladu, pøejí¾dìl na loïce na skálu a na trubku troubil veèerku, a kdy¾ mìl náladu ještì lepší, troubil, k nelibosti dìdy, nìco od Armstronga.
Dìda mìl rád operu a operetu a Armstronga mìl rád asi tak jako ty prohnilé imperialistické štváèe z Ameriky. Nezachraòovalo to u nìj ani to, ¾e byl utlaèovaný èernoch. Zvuk trubky se hnal údolím jako povodeò a bylo mu jedno, zdali je pro jednoho krásný a pro druhého hrozný. Ostatnì jedné noci nás probudil Mojmír bez toho, ¾e by hrál na trubku. Ono se špatnì spí, kdy¾ vám nafukovací lehátko plave. A tak jsme ty tøi stany, ještì za èernoèerné tmy, stìhovali po stráni o deset metrù výš, abychom je druhý den, po poklesu vody, opìt stìhovali zpátky.
Jednoho léta se k naši brnìnské spoleènosti pøipojili i babièka a dìda od mého otèíma. Aèkoliv tento dìda pøe¾il koncentraèní tábor, pod stanem spal po prvé v ¾ivotì. Nále¾itì si to s babièkou u¾ívali. Babièka se tam ostatnì po druhé narodila.
Toti¾. Pro pitnou vodu se jezdilo loïkou na druhý bøeh. V¾dy se nalo¾ily dvì prázdné padesátilitrové mlékárenské konve a ze studánky, která byla jen deset metrù od bøehu, se hrncem postupnì naplnily. Cesta zpátky byla trochu nebezpeèná, ale nikdy se nestalo, aby se voda zpátky nepøepravila. Milá naše babièka, v té dobì asi sto deseti kilogramová, projevila pøání, ¾e s tou vodou pomù¾e. Jaksi podcenila nebezpeèí, ¾e jako neplavci jí vlastnì jde o ¾ivot. Navíc, na lodi se èlovìk musí nále¾itì opatrnì chovat. Cesta tam byla skvìlá a¾ do fáze vystupování z lodi. S tou druhou prázdnou konví to prostì babièka nezvládla a tak se jen zoufale dr¾ela prázdné konve, pomalu odplouvajíc od bøehu. Chvílemi se potápìla a vynoøovala, pøetáèela a nabírala na své tìlo zelené øasy a¾ vypadala jako pan Haken z Rusalky. No naschvál, zkuste se dr¾et ve vodì prázdné konve na mléko. Ne, nenechali jí utopit. Jen se tenkrát øíkalo, ¾e se èást televizní Rusalky natáèela pod Veveøí.
Èas plynul. Bratranec zaèal hrát hokej, a to tak dobøe, ¾e v ¾ákovských kategoriích pravidelnì reprezentoval. Hlavnì však celé prázdniny trávil v Turecku, kde pracovali oba jeho rodièe. Prázdniny jsem u¾ musel pro¾ívat bez nìj. Dìda s babièkou se rozhodli, ¾e si postaví chatu, a já u¾ jsem se k mostu nikdy nevrátil. Jeden rok jsme tak dopoledne èistili cihly z bouraèky, šlapali na rezavé høebíky, odpoledne se koupali a veèer chytali ryby.
Mnì se zpoèátku na Kozí Horce vùbec nelíbilo. K vodì to bylo daleko, chata byla v smrkovém lese vedle cesty a pro vodu u¾ se chodilo pìšky ke studni. U¾ nás taky nejezdilo tolik. Nakupovat jsme chodili do tøi kilometry vzdálené samoobsluhy. Je ale fakt, ¾e u¾ na nás nekapalo ze støechy stanu. Dole u vody byla veliká plá¾ a já si postupem èasu stále víc uvìdomoval, ¾e dívky a ¾eny nemají jen hezkou tváø. Po ránu jsme chodili do kraje bratøí Mrštíkù na houby.Nádherné smíšené listnaté lesy, které jsem u¾ potom nikdy nikde nevidìl. Høíbky skryté v listí, holubinky, rù¾ovky a ¾ampiony nás znovu a znovu pøivádìly do extáze. Kousek od chaty byla stráò s mladou buèinou. Kdy¾ na ni svítilo slunce, byla jak z pohádky. Chybìlo jen dosadit dané pohádkové bytosti. I ryby se u¾ chytaly v partì s ostatními rybáøi. Rád vzpomínám na cesty tmou lesem na chatu. Já šel vpøedu, abychom nezlomili špièku prutù a dìda vzadu. Mìli jsme tu cestu nauèenou tak, ¾e vùbec nezále¾elo na tom, jestli je úplná tma.
Dìda u¾ taky nedìlal velitele smìny. Byl po¾ární inspektor a já jsem cítil, ¾e ho to asi u¾ moc nebaví. Vlasy mìl bíle jako nejbìlejší sníh, a jak jsem rostl, byli s babièkou èím dál tím menší a menší. Trochu dìtinštìl. Jednou, kdy¾ se na rybách spolu s kamarády opil (já jsem v nekoneèném ú¾asu zjistil, ¾e on to taky umí), na chatì sehráli s babièkou ú¾asnou italskou scénu. Kdy¾ chtìl ukázat, kdo je v rodinì pánem, zaèal rozbíjet talíøe. Ale, kdy¾ mu babièka podala u¾ pátý - ten s namalovanou štikou, ze kterého mìl polévku nejradši - opatrnì ho polo¾il na stùl a se slovy ”mì tady stejnì nikdo nemá rád“ odešel spát na balkon. Trávili pak v dùchodu všechen èas na chatì uprostøed samoty laskavé pøírody. I v zimì chodili do lesa na houby, nebo» kdo umí, ten umí. A kdo neumí, kouká na televizi.
Mì odvál èas z pøehrady daleko. Tak daleko, ¾e u¾ mi má dcera s jejím Jardou musela øíct, ¾e zboøený most u¾ není a ¾e místo nìj stojí nový. Dokonce u¾ pouštìjí i na hrad Veveøí. U¾ není ani babièka a dìda. Tøi roky po smrti babièky se po ránu dìda probudil a øekl, ¾e jde za ní do toho jejich spravedlivého nebe. I chata u¾ je prodaná. Jen na bøehu øeky Svratky kvete rozrazil a voda je tam tì¾ká, chladná, kalná, tmavá. A já jsem rád, ¾e se moji dceøi v Brnì líbilo a ¾e ví, kde má táta koøeny. Mám u¾ jen jedno nesplnìné, ale splnitelné pøání. Naposledy se tam alespoò ještì jednou vrátit. A mám z toho strach vìtší ne¾ z èertù a vodníkù dohromady. Co kdy¾ se mi to všechno jenom zdálo…
ho obeplouvaly po druhé stranì o kousek dál. Na protìjším bøehu bylo pøístavní molo pro parníky, které u¾ dávno jezdily bez páry. Na té druhé stranì také vedla jakás takás silnice konèící zábradlím a pøímo proti mostu se tyèila strmá skála s nepatrným bøehem pøímo u vody. I tam tenkrát rybáøi pokoušeli svoje štìstí. Jedno léto na té strmé skále stanovali a hlavnì popíjeli kluci sotva odrostlí škole a kámen od nich nechtìnì shozený zabil nìjakého dìdulu rybáøe. Ten chytal ryby na tom úzkém pruhu pevniny pod skálou. Jo i takovou podobu má sprostá náhoda a kluci mìli poèátek dospívání asi hodnì krutý. Náš strýc Mojmír, kdy¾ na to mìl náladu, pøejí¾dìl na loïce na skálu a na trubku troubil veèerku, a kdy¾ mìl náladu ještì lepší, troubil, k nelibosti dìdy, nìco od Armstronga. 