Mo¾ná si nìkteøí ètenáøi vzpomenou na moje loòské povídání o houbách. Jak jsme sbírali a sbírali a pak šli dom s plnými košíky a s lítostí, ¾e u¾ ty krásné hnìdé poddoubky nemáme kam dávat.
Letos je to s houbami mnohem horší. Snad to zavinilo studené a dlouhé jaro, pak zas relativní sucho. Jisté je, ¾e tady na Rakovnicku je letos hub málo a v nìkterých obdobích dokonce ¾ádné. Pøi cestì do lesa nenarazíte ani na „prašivky“. Dokonce ani jedna ze starých sousedek, v rodinì oznaèovaná z dùvodù dávných neshod jako Je¾ibaba, která je v lese dennodennì, nic nenosila. Kdy¾ jsem však zaèátkem záøí zahlédl známé auto mosteckých dìdkù, kteøí sem jezdí na houby pravidelnì, vydal jsem se do lesa i já.
Zprvu to byl svrab a bída. Procházel jsem lesem vysokým i nízkým, listnáèi i smrkovou monokulturou, na svazích ji¾ních, severních, západních i východních, ale k vidìní byla nanejvýš ¾lutavá kuøátka. Znechucen jsem se obrátil k domovu a pro jistotu ještì obhlédl známé místeèko, kde u¾ jsem nìkolikrát našel pravý smrkový høib – a ejhle! On tam trùnil. Sice osamocen, ale krásný, velký a neo¾raný slimáky. Tak jsem se rozhodl se podívat ještì na místeèko druhé, kde jsem v pøedchozích letech takového fešáka našel, a nastojte, i tam takový krasavec trùnil. Myšlenka na cestu domù byla rázem odmrštìna a vydal jsem se na místeèko další, kde u¾ jsem v pøedchozích letech mìl úspìch. Peèlivì jsem propátrával prostor a mohu vás ujistit, ¾e to bylo vskutku nároèné. V lese s buky, duby a jasany byla pùda pokryta vysokou vrstvou listí a høíbky ní byly pìknì ukryty. Jejich èepièky splývaly se spadaným listím, nìkde je poodkryly, nadzdvihly, a jen ty velké vyèuhovaly nad okolí. A proto¾e jich bylo málo, a také jsem zøejmì nebyl první, kdo les procházel, ka¾dý objev høibu byl malým vítìzstvím nad záludným prostøedím . To u¾ jsem pøicházel na cílové nalezištì nad lokální tratí. Má nadìje však naplnìna nebyla, Je¾ibaba i dìdkové u¾ zøejmì vybrakovali, co se dalo. Ještì jeden, dva, a následovala cesta zpìt a oèekávání, s jakou se doma setkám.
Radost byla zprvu veliká, i ocenìní se mi dostalo. Pak ovšem následovalo hoøekování, ¾e jsem zas pøinesl další práci, jak kdyby jí nebylo i bez hub dost: uvaøit, uklidit, vyplít, vy¾ehlit…
Kdy¾ jsme si ale pochutnávali na sma¾enici, vše bylo zapomenuto a spokojenost byla naprostá.