Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Plzeò roku 1945
z památníku, který mi psala maminka
Po Novém roce nás babièka dovezla do Hory (Kutné). Jely jsme rády v domnìní, ¾e tam bude klidnìji, a ¾e táta bude mít ménì starostí. Ale v Hoøe byl èastìjší poplach ne¾ v Plzni (v blízkosti je Kolín - prùmyslové mìsto)… Bylo zakázáno jezdit a tak ta»ka mohl za námi pøijet jen 1x za mìsíc a proto jsme se rozhodly, ¾e pojedeme zpìt do Plznì. Pøijeli jsme s tátou 14. dubna do Plznì, cestu jsme mìli klidnou…
Domù jsme se dostali bez úhony, ale hned v noci z 15. na 16. dubna byl veliký nálet na nádra¾í a to bylo úplnì rozbito. Nám tam zùstal Ivin koèárek.
Ve støedu odpoledne byl kobercový nálet na Slovany. kdy¾ jsme vyšli z krytù.bylo vše zahalené v èerveném prachu. Po tìchto náletech, kdo mohl, odjel z Plznì. Také naše paní domácí s dìtmi odjela. Týden jsme to ještì vydr¾eli, ale kdy¾ jednou odpoledne pøi hloubkovém náletu byl kousek od nás rozbit dùm a nám se rozbila všechna okna, rozhodla jsem se, ¾e tam také nebudeme. Táta právì ten den shánìl pro nás nìjaký útulek na venkovì. Našel jej v Libákovicích 28 km od Plznì, kam¾ jsme druhý den ve 4 hodiny ráno šli. Náš koèár byl nezvìstný a mìla jsem to štìstí, ¾e Tesaøovi, kteøí šli s námi, mi pùjèili spor»ák.
Jaká to byla cesta nikdy nezapomenu. Táta mìl na kole mimo mne velký kufr a cestovní koš, také malou postýlku a peøiny. Paní Tesaøová v hlubokém koèárku dvì dìti a na boudì ranec peøin.
Nad námi stále lítaly svazy i jednotlivá letadla, a tak jsme se bìhem této cesty nìkolikrát musili schovat v pøíkopu. V poledne jsme za¾ili veliký nálet, ale na štìstí jsme byli ve vesnici, která je v lesích a koneènì asi v pùl druhé jsme se dostali do Libákovic.
Byli jsme velmi dobøe pøijati a dostali jsme k obývání místnost, kde jsme si i vaøily. Táta a pan Tesaø za námi v¾dy v nedìli a jednou v týdnu pøijeli. U Havlíèkù, kde jsme byly mìli ètyøletého Venouška, tak dìtem bylo veselo. Mìly jsme se velmi pìknì a jen to, ¾e táta nebyl stále s námi nás rmoutilo.
V sobotu 5. kvìtna, pøijela mladá paní z Letin, kde byla na nákupu a øíkala, ¾e se tam nìco dìje, ¾e èetníci zabarvují nìmecké nápisy, a ¾e se tam dávají èeskoslovenské vlajky. Byli jsme od ètvrtka v napìtí, proto¾e ten den pøijeli do vedlejší vsi Vlasovci, kteøí si svolali obèany na sedmou hodinu veèerní a pak v šest hodin se sebrali a rychle bez vysvìtlování odjeli. Mladá paní šla také pøipravit vlajku, a kdy¾ s touté¾ novinou pøišel i pan Havlíèek, vyvìsili ji, a tak jsme mìli jako první v Libákovicích zase naší vlajku.
V rádiu, které jsme si také z Plznì pøivezli, hlásili u¾ jen èesky a v pùl jedné zaèalo z Prahy volání o pomoc. K veèeru pøijel táta i pan Tesaø ozdobení trikolórou a vyprávìli, jaké to bylo v Plzni, plzeòský vysílaè se hlásil heslem "Svobodná Plzeò" a jeho hlasatel svým svì¾ím nadšením udìlal pro osvobození Plznì hodnì.
Táta musel zase brzy ráno zpìt do Plznì, kde mìl slu¾bu ve "Strá¾i svobody". Samozøejmì, ¾e jsme byli stále u rádia a chytali hned Prahu a zase Plzeò a dìti byla samá otázka. V nedìli koneènì dostala Plzeò od Amerièanù a tak jsme mysleli, ¾e i Praha má vyhráno.
Nìmci utíkali, kde jen bylo mo¾no a také naší vesnici z pondìlka na úterý projí¾dìl veliký oddíl Nìmcù, kteøí byli ještì úplnì ozbrojeni. Zastavili se ve vesnici a právì u naší chalupy postavili strá¾. Celá vesnice byla na nohou a nikomu nebylo dobøe. Nìmci, ale asi zabloudili proto¾e obrátili a jeli zpìt. To bylo poslední naše setkání s nìmeckými vojáky.
Druhý den jsme vidìli první èeskoslovenské dùstojníky, kteøí mìli silnièní dozor a Iva o nich prohlásila, ¾e jak¾iv takové vojáky nevidìla. Nevím jak by je mohla vidìt, kdy¾ jí bylo dva a pùl roku.
V sobotu 12. kvìtna pøijeli pro nás tátové a vyprávìli, co je v Plzni Amerièanù, ¾e i u nás v bytì je jich sedm. Oba si je chválili, ¾e jsou slušní a vše po sobì uklidí. Moc jsme tomu nevìøily, známe pøece mu¾ské. Náš táta byl nìjak uhøátý a nebylo mu dobøe. Stále pil a veèer mi øíkal, ¾e zvrátil kousek sra¾ené krve, ale pak jedl a na nic si nestì¾oval.
Druhý den jsme šli všichni do Blovic na dráhu. Louèili jsme se opravdu srdeènì, Havlíèkovi, u kterých jsme bydlili za celý tøínedìlní pobyt nevzali od nás nièeho. Byli to lidé jakých je málo a všichni na nì budeme vdìènì vzpomínat, ¾e kdy¾ nám bylo nejhùøe uskrovnili se, aby nám pomohli a to jen za " Zapla» Pan Bùh".
Cesta trvala tøi hodiny po špatné lesní cestì, která byla rozje¾dìná tanky. Èasto jsme musili i koèárky a kola pøenášet, byli jsme ale rádi, ¾e jdeme domù a tak jsme šli s veselou.
Pøišli jsme hodinu pøed odjezdem vlaku a táta šel opatøit zavazadla a tam prvnì v ¾ivotì omdlel, studenou vodou jsem jej pøivedla k sobì. Potom silnì zvracel sra¾enu krev. V Blovicích nebyl lékaø k sehnání, a tak jsme musili ta»ku bez jeho pomoci dostat do Plznì. Cestou vlakem se ještì dr¾el, ale kdy¾ jsme v Kotìrovì vystoupili z vlaku omdléval znovu. Pan Tesaø šel tedy pro pomoc k nám domù a pøivedl dva Amerièany a našeho pana domácího a ti ho dopravili domù.
Doma byl blázinec, sedm vojákù v bytì. Zaøídili se útulnì, to znamená, ¾e všude byly oharky od cigaret a voda v kbelíku se ohøívala na elektrickém vaøièi. Pøestìhovali mi jednu postel z pokoje do kuchynì a ta»ku jsme ulo¾ili. On to ovšem dlouho nevydr¾el a tak se namáhal sedìt a mluvit a pøišel na nìho nový, velmi silný záchvat. Iva byla celá vyplašená z cizích lidí, kterých bylo všude plno, a kterým nerozumìla. Mìla také strach o tátu, o kterém nás slyšela mluvit, tahala mì za sukni a chtìla se chovat.
Byla jsem z toho velmi rozrušená a tak pan domácí šel shánìt lékaøe. Byl u tøí, ale byla nedìle a tak ¾ádného nestihl. Náhodou pøišel domù jeden z Amerièanù a ptal se jak je otci, ovšem ruènì a kdy¾ vidìl, ¾e špatnì, bì¾el do sanitky a pøinesl ¾ivoèišné uhlí a šel shánìt jejich lékaøe. Toho nenalezl, ale pøivedl s sebou nìjakého medika, chtìl tátu dát do vojenského špitálu, ale odlo¾il to na druhý den a poslal mu ètyøi tablety, po kterých prý krvácení ustane. Noc byla strašná. Ta»ka se zmítal na posteli, utíkal z ní, celou noc nesouvisle mluvil, venku zuøila bouøe, jaká u¾ dlouho nebyla a já jsem nemohla vìøit, ¾e to není bombardování. Teprve v 5 hodin ráno usnul a já obleèená, sedící na pelesti také.
Ráno se pøišel zeptat pan Tesaø jak je a došel k lékaøi, který kdy¾ ta»ku prohlédl velmi se divil a øíkal, ¾e nebýt Amerièanù mohl vykrvácet. Naøídil mu dvacet dnù le¾et a jíst jen kašovitou stravu. Vojáci se o nás opravdu starali, a kdy¾ mìli nìco co táta mohl jíst, v¾dy mu pøinesli. U nás posléze zùstali jen tøi John, Joe, který mìl matku Indiánku a Rondall, který mìl doma malièkého hošíka. Proto si také oblíbil naši Ivu, která jako opièka vše po nich opakovala. Veèer mi ji èasto u¾ v košilce vytáhli z postýlky a vzali si ji na èaj, který jsme koneènì pili spoleènì. Zábava se vedla ruènì. Jeden z vojákù byl Polák a tak jsme se pøeci trochu domluvili. Mìli rádi bramborovou polévku, ke které jedli sladké suchary a naše vázané koláèe. Ta»kova nemoc se zlepšila, a tak mohl alespoò pøecházet.
22.kvìtna dostal obsílku a byl povolám ke konání mimoøádného vojenského cvièení zaøazen k asistenènímu pluku a vypravovali se do pohranièí.
Na Bo¾í tìlo 8. èervna nám odjeli Amerièani. Louèení s nimi bylo upøímné, všichni jsme plakali.
Kdy¾ odjeli, šly jsme s paní Kordovou na prùvod, Iva mìla ¾luté pletené šatièky, byla jako kuøátko a ka¾dý se na ní rád podíval jak vá¾nì v prùvodu šlapala. Kytièky ale z košíèku nechtìla vysypat.
V úterý potom odjel i náš tatínek do Mariánských Lázní, kde byl mìsíc a potom byl pøelo¾en do Chebu.
Tak konèí zápisky mé maminky o konci války a poèátky Míru v naší tì¾ce zkoušené Vlasti.
To, co zní dnes tak pateticky, byl ale koneènì po dlouhých letech války návrat k obyèejnému a spokojenému ¾ivotu nás všech.
Ivana Sýkorová
