Tam ve vysokých horách, kde kdysi byly neprostupné lesy, se narodila øíèka Jizera. Jako správná dívka, která se musela prodírat houštinami a skalnatým korytem, pod vysokými kopci, nabírala síly z potokù a potùèkù. První takový pøispìvatel je její menší sestra Jizerka. Pozdrav z Krkonoš jí pøedává Mumlava a pak se protáhne kolem osad a mìst a všude sbírá sílu a velikost. Prostì roste do krásy. Kdy¾ jí pøestane bavit cesta k jihu, udìlá ostrou zatáèku k západu a šine si to kolem oblých kopeèkù dál, vstøíc Èeskému Ráji. Po cestì jí lidé poskytli mnoho pøíle¾itostí k práci. Døíve se zapojovala do pracovního procesu ochotnì a její práce byla velice cenìna. Dnes je zamìstnaná jen na èásteèný úvazek.
Její ¾ivot pøipomíná dìtství. Hraje si a skáèe po kamenech, prodírá se loukami a lesy. Jak tak roste, stává se z ní celkem pohledná mladá sleèna. Pak si ale najednou vzpomene na své dìtství a vrhne se do boje s okolím. Ještì si trochu zapracuje a to dost romantickým zpùsobem. Protáhne se soutìskou, èást pøeskoèí pøehradou a dychtivì se vrhne do jícnu skalního tunelu. Pak jí èeká asi tøi km. dlouhá cesta podzemím. Èást je vytesaná ve skalním masívu k propusti. Tam má poslední šanci odmítnout práci. Pak jí èeká ještì kus cesty v betonovém korytì. Proto¾e celá stavba je z doby, kdy se dbalo na estetiku, je její cesta vroubená cihlou. Dnes by to byl jen nevzhledný betonový blok. To platí i o ostatních technických stavbách kolem tohoto pracovištì. Na konci její cesty podzemím je koncová propust. Pak se ji¾ vrhá potrubím na kola turbín a roztáèí generátory. Pùvodní soupravy, turbína a generátor stojí jako památník technického pokroku, pøed budovou elektrárny.
Ta trocha vody, které se nechce pracovat, se musí protáhnout stísnìným údolím.
Proto¾e lidská touha, protáhnout se všude, kde je to trochu mo¾né, je velmi velká a pro kopání tunelu byl pøístup potøebný, mù¾eme se dnes projít divokým prostøedím spolu s paní Jizerou. Od této chvíle se zaèíná chovat jako dáma. Musíte ale uznat, ¾e s rozpustilou dívèinou, je vìtší zábava.
Abychom se také pobavili, vyu¾íváme zimního poèasí, které na zimu nevypadá. Dáváme se na cestu, kterou jsme u¾ šlapali mockrát. Ka¾dý rok se alespoò jednou za rok vydáme touto cestou a poka¾dé nìco nového objevíme. Tentokrát je konec zimy a tak najednou vidíme ve svahu nad cestou, ¾e ty skály mají nádherné tvary a ¾e jich je ponìkud víc ne¾ jsme si doposud všimli. Zkrátka opadané listí odhalilo další tajemství tohoto pøírodního útvaru. Proto¾e nejsme lakomci, hodláme se podìlit i s pøáteli. Abychom byli konkrétní. Je to cesta z ®elezného Brodu do Semil. Cestu zpátky doporuèujeme vlakem. Z údolí moc není vidìt, ale kdy¾ vláèek místy opustí tunel, budete se kochat.
Toulání zdar