Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Taioviny
Tai maminku nesu¾uje
„Nìkteré státy Severní a Støední Ameriky su¾ují povodnì,“ diktuji Taiovi další vìtu. Severní Amerika, na které se prohøešil minulou hodinu, u¾ má správná velká poèáteèní písmena, ale Tai se nìjak ošívá. Bleskne mi hlavou:“Tai, víš, co znamená slovo su¾ují?“ „Vííím!“ kývá Tai hlavou , a aby mì pøesvìdèil, pokládá pero a obìma rukama mi ukazuje dvì sbíhající se pomyslné èáry. „Ne, Tai! Tohle je „zu¾ovat“-tøeba „cesta se zu¾uje“- a píše se to se z na zaèátku,“ uvádím vìci na pravou míru a pokraèuji: „ Su¾ovat napsané se s na zaèátku znamená trápit. Napø. kdy¾ si hraješ s poèítaèem,místo aby ses uèil, trápíš èili su¾uješ maminku!“ „No to nééééé!“ vyletí Tai. „Maminka mi dá facká a je to,“vysvìtlí mi se širokým úsmìvem.
Na konci hodiny nám zbyla chvilka èasu, a tak se Taie ptám, co bylo ve škole zajímavého.Rozzáøí se jako sluníèko a vítìznì mi hlásí: „My u¾ víme, jak vysrát na Zámeèníková!“ Honem mu opravím závadné s na z,doplním chybìjící „paní profesorku“ a ptám se: „A jakpak jste to dokázali?“(Profesorka Zámeèníková je velice milá paní, která Taie uèí pøírodopis a která se pro nìho stala hned na zaèátku záøí z neznámých dùvodù postrachem.) „Nooo, ona v¾dycky pøijde do tøídy a zeptá:Jak se dnes máte? A kdy¾ øekneme dobøe, hned ona dá pšekvapení!“zachmuøil se Tai. („Pøekvapení“ byl malý testík vìdomostí.)
„Ale téééï my pøišli na tó!“ rozzáøil se Tai znovu. „Kdy¾ ona zeptála,my øekli špatnì. Ona zeptala, co se stálo, a pøekvapení nebylooo!“neskrývá Tai své nadšení.
No jo, dìti jsou vynalézavé!
Tai a airbag
Asi pøed dvìma týdny pøišel Tai do hodiny se zachmuøeným výrazem. Mlèky si nachystal sešit a zasmušile koukal pøed sebe. To bylo nezvyklé, obvykle mívá hned po pøíchodu spoustu øeèí. A tak jsem se zeptala po pøíèinì jeho tristní nálady. Hluboce si povzdechl a suše mi sdìlil:“Paní profesorká øíkala, my psát diktát.“ Upravila jsem mu podobu vyøèené vìty a podivila se:“No a co je na tom tak tragického? V¾dy» diktát píšete ka¾dý týden!“ Podíval se na mne pøísnì a upøesnil:“Velký písmená.“ „Ale nic se neboj, to si hned procvièíme!“ sna¾ila jsem se ho potìšit. On však zesmutnìl pokud mo¾no ještì víc a svou informaci rozšíøil:“U¾ jsme psali pokus…“ „No a jak pokus dopadl?“ chci vìdìt. „Neklasifikován!“ „A to znamená co?“ sna¾ím se dopátrat pøíèiny Taiovy smuteèní nálady. „No pšecé,“podíval se na mne s výrazem, z nìho¾ bylo zøejmé, ¾e si v duchu klepe na èelo, „pììììt!“ Pak na mne obrátil zoufalé oèi :“Dyš ty èésky název tak bllllby!“ Zaznamenal, ¾e „blllby“ se mi asi nelíbí, proto honem vysvìtlil:“Oni dlouhy,já nevím,co znamená, tak nerozumim!“Uznala jsem, ¾e pro Taie je pra¾ské Národní divadlo èi Hrad stejnì blízké jako pro nás kanály na Marsu, a tak ke ka¾dému názvu, který jsme se uèili psát, jsem pøidávala výklad , popøípadì i obrázek.
Po dvou hodinách u¾ chyby ve velkých písmenech témìø nedìlal a jeho nálada se také viditelnì zlepšila. Ten den jsme si vysvìtlili, jak se píší názvy domù a demonstrovali jsme si to na výraze „dùm U Zlatého lva“. Taiovi vrtalo hlavou, proè se dùm jmenuje právì tak a podle èeho bychom poznali, ¾e je to zrovna tento dùm. Øíkám mu: „A¾ budeš v historické èásti mìsta, všimni si, ¾e hodnì domù má nad vchodem takový štít a na nìm vyobrazené znamení. Podle toho znamení se dùm jme…“ „Jóóó! Vííím!“ skoèil mi nadšenì do øeèi a pokraèoval: „Kdy¾ jsme jeli autem pøes jedna vesnice, tam zámek a nad vrata móc hezký airbeg-na nìm dva s klepeta-jak se jmenuje- rak. Mnì móc líbil!“ Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála, a povídám: „ Tai, co to bylo nad tìmi vraty?“ „Nó - airbeg pšece…“ V tu chvíli vykulil oèi, chytil se za pusu a vzápìtí se rozøehtal: „ Já blllbes! Airbegy v autì pšece! Tam to erb!“ Chechtali jsme se spolu, ale já se sna¾ila zapùsobit i výchovnì økouc, ¾e blbec se neøíká. Tai se na mne podíval, jako bych spadla z višnì, a „uklidnil“ mne:“Ale to já znám ještì horší slová!“