Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Záhada
"Radìji tøi kluky, ne¾ takovouhle dívku" øekla babièka, kdy¾ mne uvidìla ve dveøích. Vrásky její tváøe se poskládaly do obrazu køivdy a hlubokého nesouhlasu s mým zjevem. Nijak jsem se nedivila. Tepláky obalené hlínou, otøepenou dírou vyèuhující loket, ani bláto rozmazané po oblièeji nemohly mou poøádkumilovnou babièku nadchnout.
Stála jsem mlèky, dávno vìdouc, ¾e pojmy jako romantika a dobrodru¾ství jsou naši bábí vzdálenìjší ne¾ souhvìzdí Casiopey. Copak by pochopila jak je Pepík správnej? ®e jsme na tu skálu prostì lízt museli jako ten ...nó...co jsme o nìm tuhle èetli v kní¾ce o horolezcích. Jak mìl to lano, skoby a karabinky a vítìznì zdolal severní stìnu Eigru?
Pepík taky není ¾ádné mejdlo. Má dìsnì senza nápady. Jako zrovna tenhle. No, ¾e to moc nevyšlo...stejnak je to k nepochopení. Vybavený jsme pøece byli perfektnì. Prádelní šòùra se nám hned zdála tenká a tak jsme ji chytøe spletli natøikrát, pøesnì tak, jak nosí copánky ta naèanèaná Manèa z tøetí bé. Karabinku jsme odepli Brokovi od obojku a dvì krásný skoby jsme štípli školníkovi, kdy¾ je zapomnìl u tý nový vitríny. (Koneènì, bez povìšený výstavky vycpaných drobných opeøencù se škola taky mù¾e obejít.)
"Umejt a spát!" pøerušil mé nehlasné rozjímání babièèin pøíkaz. "A bez veèeøe". Ále, èert vzal veèeøi, kdy¾ mne trápí jiná vìc. Kde jsme jen udìlali chybu?
A tak u¾ le¾ím, vydrhnutá pod duchnou, bøíšky prstù bezdìènì hladím natluèenej loket a dumám, co jsme jen mohli zvorat, ¾e jsme na tom vrcholu vítìznì nestanuli.
Skálu jsme si vybrat nemohli - je v celém mìsteèku jediná, porostlá stromky, køovím a také tím zatraceným mechem.... ®e musej lidi stavìt ty svý usedlosti zrovinka pod skalama...no nástup nebyl špatnej, pak ten dlouhej traverz doleva a v pohodì vzhùru... a pak pøišla ta mechovatá plotna.
Jistila jsem Pepèu o bøízu a on tloukl ty skoby do skály...za moc tedy nestály, fungl nový a ohnuly se jak papírový...a pak se Pepovi vysmekla ta sekyrka z ruky a jak po ní hmátnul do prázdna, tak se cuk, ztratil balanc a Brokova karabinka se natáhla jak vaøená nudle. To se také divím. Broka v pohodì u boudy udr¾í a to je òákej hafan...no a Pepík chudák proplachtil tou støíškou pašíkova chlívku. Musel se dost leknout ten èuník, kdy¾ vybìhnul zavøenejma vrátkama a vzal to pøes kurník rovnou k øece. Peøí chumelilo a slepice startovaly jako kdyby do teplejch krajin.
Vrhla jsem se do tý vøavy kvapným "slanìním" po zadku a loktech a pøistála v záhonì kedlubnù a mrkve. Mínila jsem za Pepou, ošetøit ho a tak, ale z chalupy se vyøítil starej Rambousek a v domnìní, ¾e mu tu ourodu hodlám "votoèit", otoèil on mne - zádelí k nebesùm a zmydlil mne jako èokla. Taková nespravedlnost, kdy¾ mrkev nerada !!
Ještì ¾e Pepa byl OK. A¾ na ty odøený záda od støešní krytiny praseèího útulku...klika, ¾e se sestávala jen z dehetpapíru a poloshnilejch prken... A ten dìdek nerudná, sotva pustil mne, seøezal i nebohýho Pepu do modra.
Ach jo, lezení je tvrdej sport - bolí celýho èlovìka...budu teï asi pár dní muset spát na bøiše...a babièce zejtra vytøu chodbu...fakt.
Ale stejnì mi hlava nebere, proè se nám ten prvovýstup nepovedl…
Vìra Heroutová
Dovìtek k foto:
To je skála zmiòovaná
od roští dnes odrbaná.
Spáchali tu obrodu
z bezpeènostních dùvodù.
Je to fakt autentické foto. Za mého ranného dìtsví vypadala jinak jak skála, tak chalupa...;-))) Vìra