Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Babièka na skøíni
Nevím co mì to najednou popadlo. Zdálo se mi, ¾e moje neodvratnì se blí¾ící sedmdesátka naléhavì vy¾aduje nìjakou zmìnu. Ne, ne, na mé vizá¾i ne! Dávno jsem smíøena s vráskami, šedinami, ochablými svaly. S tím u¾ nic nenadìlám. Naléhavá zmìna se týkala obývacího pokoje, kde jsem chtìla za mìsíc pøivítat své narozeninové hosty.
Budeme malovat! Kdybych prohlásila, ¾e právì vypukla válka, cholera, mor, kobylky, nevyvolalo by to u mého mu¾e takové zdìšení jako oznámení, ¾e budeme malovat. Tušila jsem to. Na oèekávaný odpor a námitky jsem se dùkladnì pøipravila. Jednak jsem propiskou zvýraznila historické datum posledního malování, které v¾dy prozíravì zapisuji pøímo na zeï pod nìjaký obraz, jednak jsem smetákem uèinila neviditelné praskliny na stropì viditelnými. Tìmito oèividnými dùkazy jsem èelila dìdovým námitkám, ¾e jsme malovali nedávno, ¾e normální lidi malují jednou za deset let, proè se u nás musí furt malovat, proè jsem tak posedlá malováním, a jestli si snad nakonec nemyslím, ¾e bude malovat sám. Myslela jsem si to. Ovšem myslet si nìco a prosadit, jsou dvì rùzné vìci. Prosazovat se musí pomalu a takticky.
V první fázi prosazování, pomalé, jsem zaèala sundávat záclony, obrazy, sošky a vyklízet knihy z knihovny. Tyto moje aktivity zùstaly zcela nepovšimnuty. Dìda dál ve své pracovnì luštil sudoku.
Druhá fáze, taktická, spoèívala v hlasitém hekání a funìní, které mìlo upozornit, ¾e pøesunuji køesla, smotávám koberec, pøenáším konferenèní stolek. Bylo to málo pøesvìdèivé.
Tøetí fáze prosazovací taktiky nebyla plánovaná, nýbr¾ vyplynula z mé narùstající zlosti. V zápalu rozhoøèení, ¾e v této domácnosti co si neudìlám sama nikdo ani prstem nepohne, jsem se rozhodla odtlaèit vlastním tìlem knihovnu ode zdi. To zabralo. Zvláštì proto, ¾e se mi podaøilo zalézt do malého prostoru mezi knihovnu a zeï, ale nepodaøilo se mi vylézt ven. V odborné terminologii se to nazývá zašprajcováním . Moje pøedstírané hekání se promìnilo v zoufalý vzteklý náøek, který koneènì dolehl k tìm správným uším. „ Proboha, kde seš?“ ozvalo se od dveøí.„Tady!“ „Co tam dìláš?“ „Ètu si!“ zaøvala jsem, majíc chu» vra¾dit. Kdy¾ jsem vylezla ven s hrudníkem zdeformovaným do rovné placky, pochopil dìda koneènì, ¾e to s tím malováním myslím vá¾nì. Dle jeho vyjádøení byl pøesvìdèen, ¾e dìlám bì¾ný, normální úklid.
Po týdnu pøíprav a peèlivém prostudování knihy Reader´s Digestu „ Jak si udìlat všechno sám“ byl mùj mu¾ bez valného nadšení pøipraven zaèít. Moje povzbuzovací øeèi, ¾e pøi jeho šikovnosti a malíøském talentu to urèitì skvìle zvládne, na nìj neudìlaly pra¾ádný dojem. Tváøil se otrávenì a ublí¾enì.
Zato já, pøeplnìná pøílivem energie a vidinou bìloskvoucího stropu jsem prohlásila, ¾e ne¾ pøinese od kolegy ¾ebøík, pustím se do stropu sama. „Vidìla jsem to v televizi - s tìmi pìnovými váleèky je to brnkaèka., vùbec se u toho nenacáká,“ prohlásila jsem sebejistì a po¾ádala, aby mì dìda pomohl vylézt na knihovnu. Nevím proè, ale mìla jsem po tomto nadlidském výkonu lezení odøený hrudník, bøicho, lokty a málem vykloubené obì nohy. Dìda to pøe¾il jen s namo¾enými svaly. Beze slov mi podal nahoru kbelík s barvou a váleèky. Hadr jsem odmítla, nebo» s váleèkem se pøece nenacáká. „Tak se bav, já du pro ten ¾ebøík“ prohlásil, a podezøele hluènì za sebou zaklapl dveøe.
V poloze skrèence pohybujícího se ve výši témìø dvou metrù jsem namoèila váleèek do barvy, odbornì otøela o møí¾ku umístìnou v kbelíku, a prvním rázným tahem jsem zahájila malování. A najednou … pøestala jsem vidìt! Doèista jsem oslepla. Øídká barva mi stekla z hlavy na brýle. Neodradilo mì to. Otøela jsem brýle do trièka a pokraèovala v nerovném zápolení s barvou a váleèkem. Nebylo to snadné. Pokud jsem váleèkem pøejela stejné místo vícekrát, strhla se pùvodní barva a¾ k omítce. Barva prostì nedr¾ela. Zato na mnì dr¾ela naprosto perfektnì od hlavy a¾ po kolena. Napadlo mì, ¾e by se mi pro malování hodila burka s møí¾kou, jakou nosí muslimky v Afghánistánu. Ideální obleèení. Pobavila jsem sama sebe pøedstavou, jak sedím v burce na knihovnì a maluju strop. Pokraèovala jsem v malování ne¾ mi došlo, ¾e já vlastnì døu hùø ne¾ Afghánka! Proè vlastnì? Všechno je to dìdova vina! Klidnì mì nechá namoèenou v barvì a nìkde se courá se ¾ebøíkem. Utìšila jsem se obvyklým konstatováním: kam jsem dala proboha oèi pøed padesáti lety?
Za tìchto úvah jsem šudlila zbytkem barvy strop a posunovala kbelík i sebe do rohu pokoje na skøíò. Dráha, kterou jsem absolvovala vsedì ve výši dvou metrù, se rovnala šesti metrùm délky. Spokojenost s výsledkem mé práce se rovnala nule. A dìda nikde. Trèela jsem na skøíni znechucena vlastní nemohoucností a neschopností slézt dolù. Uvìdomila jsem najednou smìšnost a hloupost svého poèínání. Sedmdesátiletá babka zaplácaná barvou sedí na skøíni, nemù¾e dolù, chce se jí breèet, nebo» na ni doléhá tíha a bída generací ¾en, je¾ na svých bedrech nesou nespravedlivý útlak mu¾ù celá staletí. Co staletí. Tisíciletí!
Nebudu u¾ dále líèit svoje utrpení, i kdy¾ by toto téma vydalo na celý román. Dìda se vrátil po dvou hodinách, sundal mì pomocí ¾ebøíku dolù a vymaloval.
Nádhernì (ale musela jsem mu radit!).
Rù¾ena Sosýnová