Vánoce pøi ètyøiceti ve stínu
Byl to nezvyklý pocit - v kalendáøi jasnì stálo 24. prosince a já se oblékal do bermud a spìchal na zahradu do bazénu svých pøátel. Na mém rodném Valašsku zaèínaly zrovna pravé zimní holomrazy, v Jihoafrické republice vrcholilo horké léto. Vánoce pøi ètyøiceti ve stínu neza¾ije našinec tak èasto.
A zatímco Ostravu ovládla plískanice, sníh s deštìm a mráz, mùj pøechodný domov jménem Rustenburg tonul v pálivém proudu sluneèních paprskù. Místo snìhových koulí létali vzduchem ptáci ohniváci, a kdy¾ si v mém rodném Valašsku ogaøi obouvali brusle, aby vyzkoušeli první led na Beèvì, afriètí èernoušci s sebou plácali štvaní vedrem do mìstských fontán.
U mých doèasných hostitelù se jako v¾dy pár dnù pøed Vánocemi polo¾í doprostøed rodinného kruhu magnetofon a ka¾dý øíká slova, kterými chce co nejvíc pohladit své nejdra¾ší devìt tisíc kilometrù na sever od Rusneburgu. Sylva své rodièe v Ostravì, Jarda tátu a mámu v Tøinci. Dìti recitují básnièky, pochlubí se svými jazykovými znalostmi afrikánštiny, nìco zazpívají. Všichni vyprávìjí ne to, co jim pøijde na jazyk, ale hlavnì o tom, co mají na srdci ve chvílích, kdy se jim nejvíc stýská po rodné hroudì. Potom s nahranou kazetou rychle na poštu, aby byla na Moravì a ve Slezsku vèas pod tamními vánoèními stromeèky.
A pak vyšla první hvìzdièka. Hned vedle Ji¾ního køí¾e. Je¾íšek svolával k dárkùm pod stromeèkem. Pøesto¾e bylo horko k zbláznìní, šel mi po zádech mrazivý závan. Nastal pøece Štìdrý veèer a já byl daleko od svých nejdra¾ších. Místo nazdobené jedlièky se v .jpg)
koutku pokoje chvìla pínie v kvìtináèi. A kdy¾ z gramodesky zaznìla do jihoafrického podveèeru Rybova Mše, slzy se mi nahrnuly do oèí. Vzpomnìl jsem si na svoji ka¾doroèní cestu chroupavým snìhem mé vsi ke kostelíèku na pùlnoèní, kde na kùru zpíval mùj táta právì onu tklivou vánoèní píseò pana Ryby.
,,Koledy jsou bezva, ale z cédéèka nebo z gramodesky to není ono," tvrdí mùj hostitel Jarda, mizí v nìkde v domì, aby se za chvíli pøede mnou zjevily dva hudební nástroje - housle a kytara. ,,Ty umíš nìco brnknout na sladké døevo, já kdysi hrával v Ostravì v cimbálovce na skøipky. Tak si dáme Narodil se Kristus Pán..."
Pod Ji¾ním køí¾em se za chvíli line sice mírnì disharmonická, o to však víc nì¾ná a uslzená vánoèní kompozice netradiènì pojatého nástrojového spojení. Tak se do toho našeho muzicírování pouštíme, ¾e oba zapomínáme na ¾eleznici a vláèek, kterou dostal pod stromeèek Tomášek, a je¾ je pøece v¾dycky hlavní hraèkou pro tatínky a strejdy.
Štìdrý veèer s pùlnoèní mší patøí k tradici. Alespoò k té mé. Pravda, v Africe je ponìkud klimaticky posunuta. Mezi asi šedesáti rustenburskými kostely vìtšinou protestantskými, jsou asi jen dva tøi katolické. A do toho, v nìm¾ byli køtìni synové mých známých, se vydáváme, já katolík s ateistou Jardou, na pùlnoèní.
Nejdeme po chroupajícím snìhu po chodnících mezi dvoumetrovými závìjemi, ale jedeme noèními pìtadvaceti africkými stupni Celsia toyotou. Chci mít vše z první ruky, proto vyrá¾íme asi hodinu a pùl pøed zapoèetím bohoslu¾by. Za okny domkù Rustenburgu nevidím roz¾até vánoèní stromeèky. Buï vùbec nejsou anebo se rozsvítí a¾ zítra veèer. Búrové slaví Štìdrý veèer 25. prosince. Neslyším ani oslavné vyzvánìní kostelních zvonù, a kdy¾ pøijedeme k chrámu, vidím, ¾e jsme na velkém parkovišti teprve tøetím autem. Pøedpokládám, ¾e ta první dvì patøí faráøi a kostelníkovi, tedy dvìma hlavními organizátory duchovního ¾ivota zdejších katolíkù.
Nemýlím se. V kostele si pøipadám jako v sále kulturního domu. Nikde ¾ádné církevní okázalosti, honosné oltáøe, pozlacené sochy, stìny pomalované biblickými výjevy. Knìz v civilu stejnì jako kostelník roznášejí texty písní, nikde ¾ádné ornáty ani kadidlo, ministranti ve sváteèních kom¾ích nechodí rozsvìcovat svíèky na oltáø. Nejvíc mi vadí, ¾e nezní v celé své mohutnosti tóny varhan, doprovázené zpìvem koled.
,,To, ¾e ti to tady pøipadá jako v našem kulturáku, není náhoda," šeptá mi Jarda. ,,Tady se odehrává vše, co v ¾ivotì provází vìøící, z nich¾ ka¾dý musí mít své místo v kostele. Sem se chodí modlit, bavit se nebo si vyslechnout nìjakou pøednášku. Televize tady ještì nedávno vùbec nevysílala, o tom, ¾e kina jsou v Rustenburgu jen dvì a ¾ádné divadlo, u¾ dávno víš, tak¾e je ti jasné, proè se veškeré kulturní dìní odehrává v kostelích."
To, ¾e v Africe nebude bìhem Vánoc sníh a mráz, to jsem pochopil, ale ¾e v katolickém kostele bude chybìt na pùlnoèní nazdobený vánoèní strom, betlém s klanìjícím se èernouškem a varhany, doprovázející farníky pøi zpìvu koled, to mì zklamalo. Pøed ¾idlemi, seøazenými do schùzovních øad, byl øeènický pult, vedle stùl a za ním na stìnì køí¾, jediný symbol posvátnosti tohoto místa.
Nervoznì jsem èekal, kdy se chrám zaplní a lidé zaènou zpívat koledy. Vìøil jsem, ¾e se katolíci celého svìta dávno spojili. Ve vietnamském Vung-tau jsem byl ve francouzském katolickém kostele a zpívali tam ty samé liturgické písnì jako na Valašsku. Jen s tím rozdílem, ¾e texty byly ve vietnamštinì. V Rustenburgu zpívali vìøící krásnì, ale jediná melodie neodpovídala nìkteré z tìch, které jsem u¾ z dob svého ministrování tak dùvìrnì znal. Byla to divná pùlnoèní. Jen slo¾ení vìøících nemìlo chybu.
,,Támhle ten sedmièlenný chór, co je ho nejvíc slyšet, je polská rodina, co bydlí dva domy vedle nás," kývnul Jarda bradou vpravo. ,,A ten èernoch s Indkou, to je jediný dùlní technik široko daleko s budoucí man¾elkou. A ta Èíòanka je pokladní v supermarketu," pøedstavuje mi farníky a pak do mì jemnì strèí.
,,Jsme tady u¾ dvì hodiny, myslím si, ¾e u¾ jsi vstøebal atmosféru a mù¾eme jít domù. Mám chu» na Mirkùv kapøí øízek, Sylvin bájeèný bramborový salát a poøádného panáka tvé valašské slivovice," broukl Jarda.
Zvedli jsme se, co¾ s povdìkem pøivítali kolem stojící farníci, jimi¾ byl najednou chrám zcela pøeplnìn. Asi padesát jich ještì stálo venku, proto¾e se jednoduše dovnitø nevešli.
,,No nazdar!" vyjeknu, kdy¾ se podívám na parkovištì. Jardova toyota stála v èele, za ní byla asi stovka dalších vozidel, která zcela blokovala jakýkoli výjezd.
,,To snad není mo¾né!" zahromuje Jarda a pøidá nìkolik peprných slov. Naštìstí v èeštinì, tak¾e jim kousek dál stojící vìøící nerozumí. A jako ateista si to mohl dovolit. ,,To je na další dvì hodiny!"
Mýlil se, bohu¾el. Sedìli jsme v autì a vykouøili všechna marlbora. Trvalo to skoro tøi hodiny. Pak pobo¾nost konèí a lidé zaèínají pozvolna vycházet z kostela. Vlastnì napøed si v bohulibé vánoèní náladì asi ve dvì hodiny v noci dlouze pøejí hodnì štìstí a zdraví, nejvìtší zdr¾ení je v tom, ¾e si takto podávají ruce všichni se všemi. Dohromady to mù¾e být asi tisíc dlaní.
Další pùlhodina uplyne ne¾ si klidem a mírem svátostnì pøeplnìní farníci koneènì sednou za volanty svých vozù, zaøadí zpáteèky, jeden po druhém vycouvají po tenké cestièce na hlavní tøídu a tím dávají šanci také nám, zcepenìlým neš»astníkùm, se pohnout z místa. Ve tøi hodiny ráno si po nejdelší pùlnoèní mého ¾ivota sedáme koneènì do køesla v hale, na øízek a salát u¾ nás dávno pøešla chu», zato uklidòujících vypálených švestkových porcí do sebe obracíme nepoèítanì.
Následující Hod bo¾í vánoèní registruji proto a¾ hodinu po poledni, kdy¾ mì Sylva dostrká k bazénku a strèí do chladivého skupenství, kterému se dá v té chvíli øíkat bez rouhání vodou vskøíšení. Jarda se nezúèastòuje, je schopný komunikace a¾ ve chvíli, kdy se noc láme v den, v nìm¾ má u nás svátek Štìpán.
Vánoce jsou prima období. A» si øíká kdo chce, co chce. Ale ne v daleké cizinì. Štìdrý veèer je pøece vymyšlený jen proto, aby se lidé alespoò jednou v roce sešli u spoleèného stolu. Aby si udìlali radost. Objali se, popøáli si všeho dobrého. U Sylvy a Jardy jsem se sice cítil jako ve své nejbli¾ší rodinì, byli bájeèní a laskaví, ale jistì mi prominou, doma je pøece jen doma.
Proto doufám, u¾ všechny pøíští svátky shonu, nervù ve frontách v obchodech, úklidù, peèení a pøejídání, ale také pohody, vùnì purpury a tøpytu v oèích z lásky i z prskavek, si u¾iji ve zdraví a štìstí u té své opravdové rodiny.
Z cestopisu Èeši v zemi zlata, platiny a diamantù
