„Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši tøídu!“
Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši tøídu!
Prosíme vás, nezkoušejte nás!
Tato úpìnlivá prosba uèitelùm se ka¾dý rok pravidelnì objevovala na tabuli poslední den školy pøed vánoèními prázdninami. Zpravidla ukrutní kantoøi málokdy dali na naši dobøe mínìnou prosbu o pøedvánoèní shovívavost. Jen jednou, v maturitním roèníku, projevil matikáø Øíha neobvyklou dobrotu a místo logaritmù mnì dal násobilku sedmi, kterou jsem k jeho konsternaci bez napovídaní celkem hravì zvládnul. Poprvé jsem tak pøinesl rodièùm nevšední dárek k Vánocùm, radostnou zprávu, ¾e jsem tentokráte z matiky nedostal kouli nebo-li pìtku. To tatínkovi, který mìl o mnì utkvìlou pøedstavu, ¾e to v ¾ivotì dotáhnu tak nejspíš na metaøe, vykouzlilo úsmìv na tváøi, dal mi pìtikorunu a dovolil mi jít s kamarády na pivo.
Vánoèní prázdniny byly naplnìny napìtím a radostným oèekáváním pøíchodu Štìdrého dne.
Dny pøed Je¾íškem jsem obyèejnì trávil neúnavným slídìním po dárcích, které pøede mnou rodièe peèlivì ukrývali. To, co ze dne zbylo, jsem vìtšinou promrhal pozorováním chlapíkù, kteøí v tøeskutých mrazech jen tak holýma rukama vytahovali z kádí zlaté kapøíky, které vìtšinou na pøání zákazníka obratným majznutím palièkou do hlavy sprovodili ze svìta. Mìl jsem pro tyto prodavaèe kaprù s rampouchy u vousù a vìènými nudlemi u nosu neutuchající obdiv. Ještì rok pøed maturitou, kdy moje budoucnost vypadala opravdu tak èernì, ¾e tatínek pøes známého u Komunálních slu¾eb hlavního mìsta Prahy zaøizoval tlaèenku, abych se dostal na metaøe, jsem mìl neskonalou touhu vyuèit se zrovna takovým prodavaèem ryb. Líbilo se mi, ¾e je lidé jako já pokládají za hrdiny, které neskolí mráz. Imponovalo mi, ¾e jsou na nì pøed Vánocemi dobøe naladìní zákazníci vìtšinou pøíjemní a milí. To, ¾e obèas prodavaèùm zákazníci podstrèí i láhev rumu na zahøátí, mìlo pro mì neodolatelný pùvab. Jako vnímavému jinochovi mi samozøejmì neušlo, ¾e krasavice se na prodavaèe nì¾nì usmívají, vrhají na nì vlahé pohledy a nìkdy se jim vymrzlých prodavaèù tak z¾elí, ¾e je zvou do svých kamrlíkù a lo¾nic na horký èaj, aby pookøáli. A v¾dycky jsem snil o tom, jak bych èaj zdvoøile odmítl a místo nìho se rychle sápal do mìkkých duchen se s krasavicí zahøát…
Tatínek si myslel, ¾e nás kdovíjak obveselí, kdy¾ kapøíka pøinese domù ¾ivého a pak ho bude nìkolik dnù dr¾et ve vanì. Samo sebou, ¾e jsme nebohou rybku všemo¾nì s bratrem poš»uchovali a nabádali ji plavat, divíce se, ¾e den ze dne oèividnì chøadla a plavala bøichem vzhùru více, ne¾ se sluší a patøí.
Na Štìdrý den se tatínek, který by normálnì neublí¾il ani mouše, zmìnil v nemilosrdného surovce a vrahouna, kdy¾, nedajíc nic na maminèiny úpìnlivé prosby, doprovázené naším øvaním rybu ušetøit, polomrtvého kapøíka usilovnì klepal kladivem do hlavy tak dlouho, a¾ zhebnul. A to všechno jenom proto, aby veèer mohl skonèit na vánoèním talíøi. Nám ale bylo kapøíka tak líto, ¾e jsme jak rybí polévku, tak i kapra samotného, odmítali pozøít. To tatínka vìtšinou nadrá¾dilo do té míry, ¾e místo tradièního zpìvu koled jenom slabomyslnì opakoval: „Tøikrát dennì øezat, jednou dennì jíst“.
Vánoèní pohodu naštìstí v¾dycky zachránila maminka, která taktnì tatínkovi vylo¾ila, ¾e na Štìdrý den se nehodí být ukrutníkem, ¾e naopak má být èlovìk shovívavý, plný lásky a umìt odpouštìt. Nakonec v¾dycky tatínek zjihnul. Bylo to zøejmì tím, ¾e od nás pod stromeèek vìtšinou dostal tøi páry baèkor, kapesníky a fusekle. Pamatuji, ¾e jednou, kdy¾ dostal neoèekávanì èervené trenýrky s lampasem, byl natolik namìkko, ¾e byl schopen utrousit jenom jednu vìtu: „Dìkuji ti, maminko, to jsem si snad ani nezaslou¾il“.
Døíve však, ne¾ jsme se vrhli na dárky, maminka nám pøipomnìla drahé èleny rodiny, kteøí bohu¾el s námi Štìdrý den slavit nemohou, proto¾e z tohoto svìta odešli. To sice trošièku náladu pokazilo, zvláštì pak, kdy¾ maminka pofòukávala a tatínek se tváøil dìsnì vá¾nì. Nicménì nad horeèným rozbalováním dárkù se na chmurné vìci rychle zapomnìlo.
V té dobì se ještì nedávaly tisíce nesmyslných dárkù jako je tomu dnes. V dobì mého dìtství jsem byl na vrcholu štìstí, kdy¾ jsem pod stromeèek dostal hokejku èi kní¾ku. A to jsem, prosím, musel pìknou dobu sekat dobrotu, abych si dárky zaslou¾il: Pomáhat mamince utírat nádobí, nakupovat, nenosit poznámky v ¾ákovské kní¾ce a nekouøit tajnì na záchodì. A proto byl Štìdrý den v¾dycky oèekáván v krajním napìtí. „Co asi dnes pøinese Je¾íšek“, byla otázka, kterou jsem si kladl od samého rána.
Samozøejmì, ¾e poèasí mìlo veliký podíl na vytvoøení vánoèní nálady. Pøes noc napadaný èerstvý sníh, který obalil bíle stromy, ploty a krajinku kolem bylo to nejkrásnìjší, co èlovìka mohlo na Vánoce potkat. Mráz vykouzlil pohádku na oknech a oslòující bílo narušoval jenom èerný kos se svìšeným køídlem pod šedým oblakem.
Jak bylo krásné jít po štìdroveèerní veèeøi chøupavým snìhem do kostela na pùlnoèní mši.
V kostele, který vonìl kadidlem jsem já, nezbedný chlapec, utrousil modlitbièku a v duchu se zapøísahal ji¾ nikdy netrápit rodièe. Vìtšinou jsem svùj slib také pár dnù vydr¾el, co¾ rodièe kvitovali s údivem a obavou, zda-li jsem zdráv.
Na Vánoce pro¾ité v rodné zemi vzpomínám nostalgicky ka¾dý rok, kdy¾ usedáme za šumu klimatizace ke štìdroveèerní veèeøi v Austrálii. Poezie Vánoc odešla s naším odchodem do ciziny. I kdy¾ se sna¾íme tradici Vánoc udr¾ovat a vštìpovat ji našim ratolestem, nìjak to u¾ není ono. Asi je to tím, ¾e jsem se stal dùchodcem, ¾e není sníh, ¾e dìti zpívají èeské koledy tak strašnì, ¾e mì dohánìjí k slabomyslnému vykøikování: „Tøikrát dennì øezat, jednou dennì jíst”, ¾e ka¾dý oèekává sto a jeden dárek, pokud mo¾no hroznì drahý, ¾e k veèeøi není kapøík, proto¾e tady je to strašná ryba…zkrátka, proto¾e nejsme doma.
Komerèní pøístup k Vánocùm všechno pokazil, a proto se tìším na pøíští týden na Silvestra a na pøivítání Nového roku provedením inscenace muzikálu s partou kamarádù, pod zruèným vedením krásné re¾isérky Barunky. Naše peèlivì nastudovaná a profesionálnì zahraná pøedstavení potìší nejen nás, ale i pøátele v Èesku, kteøí po zhlédnutí nafilmovaného skotaèení nám závidí, jak bájeènì a na úrovni se dovedeme v Melbourne na Silvestra bavit bez pomoci televize, alkoholických nápojù a bezuzdného opíjení. A my jim pro zmìnu zase závidíme èeské bílé Vánoce, kapøíky, koledy a vùni purpury…
¾ivotì dotáhnu tak nejspíš na metaøe, vykouzlilo úsmìv na tváøi, dal mi pìtikorunu a dovolil mi jít s kamarády na pivo. 
kdy¾ dostal neoèekávanì èervené trenýrky s lampasem, byl natolik namìkko, ¾e byl schopen utrousit jenom jednu vìtu: „Dìkuji ti, maminko, to jsem si snad ani nezaslou¾il“. 
štìdroveèerní veèeøi v Austrálii. Poezie Vánoc odešla s naším odchodem do ciziny. I kdy¾ se sna¾íme tradici Vánoc udr¾ovat a vštìpovat ji našim ratolestem, nìjak to u¾ není ono. Asi je to tím, ¾e jsem se stal dùchodcem, ¾e není sníh, ¾e dìti zpívají èeské koledy tak strašnì, ¾e mì dohánìjí k slabomyslnému vykøikování: „Tøikrát dennì øezat, jednou dennì jíst”, ¾e ka¾dý oèekává sto a jeden dárek, pokud mo¾no hroznì drahý, ¾e k veèeøi není kapøík, proto¾e tady je to strašná ryba…zkrátka, proto¾e nejsme doma.