Jak jsme lovili kapry pod Ji¾ním køí¾em
Pro èesko - moravsko - slezské nostalgiky, kteøí chtìjí mít pøi tropickém vedru a 
vzpomínce na svoji skoro deset tisíc kilometrù vzdálenou rodnou hroudu bramborový salát s kapøím øízkem, jsou na jihu èerného kontinentu jen dvì mo¾nosti - buïto koupit kapra u nìmeckých osadníkù v nedalekém Krondaalu nebo vìøit, ¾e se kamarád Mirek, øeditel jednoho z jihoafrických dolù na platinu, opìt proká¾e jako zkušený rybáø a dodá všem èeským kuchaøinkám nefalšované kapøíky.
A tak jednoho dne sedím na bøehu afrického jezera, obzor pøede mnou se pøi zapadajícím slunci mìní z nafialové do nìkolika odstínù ¾luté a¾ po sytì oran¾ovou, které se rozlije po vodní hladinì jakoby den krvavì obìtoval vládkyni noci. Za mnou se vypínají do výšky nìkolika desítek metrù skaliska inselbergy, po afrikánsku koplje. Obøí hranaté balvany granitu, kusù ¾uly kdysi vychrlených z nitra Afriky, teï rozházených po poušti a chaoticky na sebe navršených. Jako by vypadly z dìravého pytle, pøehozeného pøes rameno statného obra na útìku. Pískem ošlehané balvany snad mají jediný u¾itek - slou¾í tlupám paviánù jako úkryt.
Postavil jsem si stan, kdy¾ pøedtím Mirek prohlédl písèitou zem, jestli v ní nehnízdí tøeba jedovatý slíïák, obøí pavouk k nerozlišení od tarantule. Stejnì obezøetnì si pak sedám na bøeh jezera a s melancholií v duši romantika èekám a¾ se na obloze objeví Ji¾ní køí¾. Pozoruji opièí samce, jak mazanì nadzvedávají kameny na bøehu tiše vlnkami vzdychající vodní plochy, aby vybírali š»avnaté koøínky, k nim¾ se bìhem dne nedostalo vše kolem vysoušející slunce.
Ka¾dé sousto si pavián dùkladnì otøe o srst a teprve potom ho zaène ¾výkat. Na hladinou se mihne lovec rybaøík, kousek dál se pøedvádìjí volavky bílé. Stojí ve vodì jako zkamenìlé a jen èekají, a¾ kolem popluje nìjaká rybka pro jejich veèeøi. Ostnák africký je èilejší, brouzdá v nízké vodì a svými prsty, které jsou delší ne¾ jeho nohy, plaší veškeré ¾ivoèichy a nahání si je do zobáku. Na ním krou¾í marabu, další africký hygienik a snad jediný èáp, ¾ivící se mršinami. Jako by èekal jestli na nìho nìco z našich úlovkù zbude.
V tom se odnìkud poplašenì zvedne hejno drobných ptáèkù s èervenými køídly a ocelovì modrými hlavièkami a podobì zbarvenými ocásky. Jako ohnivý gejzír vyprsknou a zmizí v buši. Dusný prosincový podveèer afrického léta najednou osvì¾il prudký závan vìtru. Byl osvì¾ující jen chvíli, proto¾e za ním se z rozpálené buše pøihnalo bo¾í dopuštìní.
Míøím reflektorem ve smìru, odkud se smrš» ¾ene. Mám pøed sebou varovný úkaz. Znièeho¾ nic se zrodil vìtrný vír. Jakoby vysával z buše písek, neviditelným mixérem ho roztoèil a následnì jako divoce rotující káèu vystøelil pøímo k nám.
Tak nìjak zaèíná tajfun. V našem pøípadì je to však jen jeho zmenšenina, ovšem i tak plná znièující energie. Sotva vbíhám do stanu, který jsem pøedtím dokola narychlo zatí¾il ještì sluncem rozpálenými balvany, opøel se do mého vetchého obydlí vìtrný poryv, tvoøený suchými vìtvemi, vytrhanými travinami a nejmíò metrákem bodavých zrníèek písku. Ten teï valchuje stìny mého stanu s divokostí vydrá¾dìných hrochù, které jsem vidìl válet se v bahnì po prùtr¾i mraèen nad buší a pak vztekle pelášících proti svému soku, za kterého mìli naše auto.
V pìtadvacet stupòù Celsia horké noci kolem nás øádí píseèná bouøe, její¾ temná mlhovina zakryla oblohu, milióny ostrých køemenných zrníèek pronikají škvírami v celtovinì a¾ do mého spacáku, do oèí i vousù, aby zlovìstnì skøípaly mezi zuby. Naštìstí u¾ mám fotoaparát zabalený v igelitu v brašnì, která je ještì pøikrytá trièkem. Kolem zní strašidelné burácení píseèného víru, svištìní vìtru, který šílí radostí, ¾e se má do èeho v jinak rovné planinì opøít.
A ještì rozeznávám vrzání vìtví stromù a plechové øinèení našeho kotlíku a brajovacího roštu, jemu¾ jsme nestaèili poskytnout bezpeènìjší azyl. Prásk. Nìco ruplo pøímo nad mojí hlavou. To vzala za své jedna z výztu¾í stanu, který mìl vydr¾et i nápor himalájských mrazivých vichrù. Mám zlé tušení, ¾e si brzy vzduch ve stanu vydýchám a nebudu mít kde do plic nový nasát. Dìsím se okam¾iku, kdy smrš» vytrhne mùj stan, chatrnì zakolíkovaný do písèité pùdy, mrskne ho nìkam do jezera a já se ocitnu tváøí v tváø zlovìstné bouøi, v ní¾ není jak popadnout dech. Jakýpak dech, kdy¾ se není ani èeho nadechnout. Pokud by ale zrníèka písku na sebe nezaèala zázrakem vázat kyslík.
,,®iješ?", slyším hlas Mirka, kdy¾ se skuèení pøírodního ¾ivlu utišilo a tím potvrdilo rèení o tichu pøed bouøí. ,,To je harmatan, pouštní vítr. Fuèí tady v¾dycky na zaèátku suchého období..."
,,Zatím ano, ale mám pocit, ¾e mì to brzy odnese a¾ na hranice Mosambiku a já nemám u sebe pas!" pokouším se o ¾ert. ,,Dobøe sis vybral hotel!" dodávám, proto¾e Mirek zvolil za svoji postel zadní èást svého terénního vozidla.
Málokdo by výše uvedenený popis pøírodního rozmaru spojil s rybaøením na kapry. Pro mne však tento pro¾itek zùstane nav¾dy vepsán do mysli jako veskrze romantická noc .tichého blázna´. Bouøe utichla stejnì ráznì jako znièeho¾ nic zaèala. Ráno je opìt jako vymalované. Je nádhernì a tuto pravdu nezvrátí ani pohled na mùj zdemolovaný a témìø pískem zavátý stan.
Rozházené ohništì trochu opo¾ïuje naši snídani, která je rychlá vajeèinová, pøisolená pískovými zrníèky. V povìtøí vládne pøedstartovní nervozita a pøed Mirkem naplnìní slibu, který dal všem èeským hospodyòkám, ¾e budou mít v rustenburské platinové pánvi pravé kapøí øízky na své pánvi teflonové. A kdy¾ pak náš rybáø rozbalí s nìhou milence svlékajícího sliènou dívku své rybáøské nádobíèko a hlavnì dlouhatánský prut, dá se pøedpokládat, ¾e budu svìdkem pøedvádìní skvìlé vrhací techniky rybáøe - profesionála.
,,Búrové jedí pouze moøské ryby, tak¾e kapry z vody sladké a navíc stojaté, tedy podle nich nezdravé, odmítají. Tvrdí, ¾e v bahnì jezer je spousta neèistot. Tyto ryby proto nejsou k dostání ani v afrických obchodech," vysvìtlil mi Mirek diskutovaný problém.
Pøiznám se, ¾e ostra¾itost Búrù dost dobøe nechápu. V okruhu asi šedesáti kilometrù není ¾ádný tovární komín, buš ani vodní zdroje v ní nevìdí, co jsou to exhaláty èi jedovaté výfukové plyny. Kdyby mìli tito vybíraví Jihoafrièané jíst kapry z èeských rybníkù, plných kyselých deštù, olova a pesticidù, to bych se jim nedivil. Dobøe jim ale tak, alespoò zbude víc øízkù pro nás.
Mirek napøed ve vodì rozpustí speciální brèálovì zelené barvivo, prý upoutá pozornost kaprù. Pak v kbelíku promíchá rybí baštu, na ní¾ má vlastní a pøísnì støe¾ený recept, aby ji vzápìtí rozházel po jezeru. A kdy¾ mrskne olùvkem a háèkem, navázaným na rybáøském vlasci a dlouhatánském prutu, kolem stovky metrù na vodní plochu, brzy má na udici prvního z kapøích mlsounù.
Je to nahazovací rybáøský koncert. Záklon, prudký pohyb pa¾e a vlasec u¾ sviští tropickým vzduchem, a¾ hejno opodál zevlujících paviánù zbystøilo pozornost a pøestalo si vybírat ze svých ko¾íškù blešky. Na bøehu pøichystané dva mrazicí boxy se zaèínají plnit. A kdy¾ pak s nostalgií v mém nitru opouštíme buš kolem jezera, jsou oba boxy plné.
Èeské kuchaøky v Rustenburgu ještì netuší, ¾e pøíští den dají volno svým èernošským pomocnicím, aby si samy zavzpomínaly, jaké to je sma¾it poèesku pravé kapøí øízky. Bla¾í mì, ¾e i já jsem se o tuto bájeènou chvíli krapet pøièinil.
