Ještì ne¾ zaènu vlastní vyprávìní tak, aby bylo v souladu s uvedeným nadpisem, dovolím si malou odboèku zdánlivì nesouvisející s pøíbìhem.
Jednou jsme v úzkém krou¾ku seniorù, bývalých designerù podniku zabývajícím se výrobou vlnìných tkanin, rozebírali jako obvykle, pøíèiny rozpadu textilního prùmyslu. V ¾ivé debatì zaznívaly rùzné názory, dohady, závìry. Rozebírali jsme i otázku dovozu tkanin z asijských zemí. Neplodnou diskusi uzavøel jeden kolega slovy: „ Prosím vás, co furt melete, nebýt Vietnamcù tak dneska nemáme v èem chodit!“ Vzhledem k tomu, ¾e v minulosti byl preferován tì¾ký prùmysl, byla textilní výroba jako souèást lehkého prùmyslu, pouze na okraji ekonomických zájmù státu. Nízké platy ovlivnily výši dùchodù, tak¾e ani designeøi, ve svìtì patøící k textilní elitì, si dnes nemohou nijak vyskakovat.
Vzhledem k tomu, ¾e jako dùchodci se s výrokem kolegy ztoto¾òujeme, èas od èasu jsme s man¾elem navštìvovali vietnamské tr¾ištì za úèelem prùzkumu asijské nabídky textilních výrobkù. Tìchto prùzkumù se zúèastnil i náš jezevèík, psí sleèna Dona, která má ji¾ od pøírody prùzkumnictví v krvi. Kromì této vlastnosti má ještì bezmeznou lásku k ¾rádlu a svému páníèkovi. Páníèek toti¾ nedoká¾e odolat jejím prosebným psím oèím, které tou¾ebnì vzhlí¾ejí ke všemu co je k snìdku. Kdy¾ prosebným, velejemným dotekem krátké tlapky na páníèkovu nohu ¾ebrá o kousek ¾vance, tak… no, nedejte jí! Prostì vidìno realisticky – jedná se o znaènì obézního, hladkosrstého jezevèíka, ale s milou a dobráckou vizá¾í.
Dodnes si nejsem jistá, která z tìch vlastností upoutala vietnamského prodavaèe vystavujícího své zbo¾í v koutì tr¾nice. S neobyèejným zájmem sledoval naši Donu a tichým, vemlouvavým hlasem k ní promlouval: „Pot, pot tady, pot, móc heska pes.“ Mùj polichocený, vstøícný úsmìv si vietnamský obchodník vylo¾il jako impuls k uzavøení výhodného obchodu. Man¾el, který stál opodál a nevšímal si nastávající obchodní transakce zpozornìl teprve ve chvíli, kdy mi Vietnamec úslu¾nì nabízel balíèek s bavlnìným povleèením se slovy: „Dam povleceni, ty dat pes?“
Nevzpomínám si, ¾e bych nìkdy vidìla u svého man¾ela tak agresivní, výhru¾ný výraz jako v okam¾iku, kdy se rozhoøèenì oboøil na chudáka prodavaèe: „Èlovìèe! Máte rozum? To není pes na guláš!! Vydìšený Vietnamec dostal ze sebe jen omluvné: „Ne, ne, ne prosim, ne gulas, kamarat, kamarat!!
A od té doby, odmítá mùj mu¾ chodit se mnou na prùzkum vývoje asijské textilní výroby.
Jinou úsmìvnou historku mi vyprávìl jeden mùj kolega
Potøeboval ji¾ nutnì doplnit svoji dosluhující garderobu bývalého úspìšného designera o nový artikl, v podobì cenovì dostupných kalhot. Vzhledem k tomu, ¾e ji¾ dávno pøestal klást dùraz na svìtové módní trendy, rozhodl se na vietnamském tr¾išti zakoupit kalhoty, které by podle jeho vyjádøení mìly nìco vydr¾et. Co - to mi neøekl.
Drobná, pùvabná Vietnamka z povzdálí sledovala, jak se mùj kolega pøehrabuje v nepøeberném mno¾ství kalhot, zkušenì prohmatává kvalitu tkanin, odborným mnutím mezi palcem a ukazovákem zkoumá hustotu osnovy a útku, pøibli¾uje tkaninu k oèím, aby posoudil, zda byla pou¾ita správná vazba…. zkrátka, nedokázal v sobì zapøít designera profesionála.
Mezitím èas bì¾el. Prodavaèka evidentnì ztrácela trpìlivost a poèínání zákazníka jí pøipadalo krajnì podezøelé. Ani¾ by tušila, ¾e ošuntìlý zákazník je nositelem øady zlatých medailí za textilní návrhy, pøistoupila k nìmu právì ve chvíli, kdy si k pomyslnému pasu pøikládal bùhvíkolikáté kalhoty a otázala se nedùvìøivì: „Má pan penyz?“ (laskavý ètenáø, nech» vysloví nahlas). Kolega zcela konsternovaný otázkou se zapýøil a pøiznal nesmìle: „No, mám.“ Nejistota jeho vyjádøení pøimìla prodavaèku s krejèovským metrem kolem krku, ¾e k nìmu pøistoupila a pøísnì se zeptala: „A kolik mas penyz? zkusit kabinka!“ Ale to ji¾ kolega na nic neèekal a zdìšenì prchal z tr¾nice.
Teprve pozdìji mu došlo, ¾e pochybnost vietnamské prodavaèky se netýkala jeho mu¾ství, ale obsahu jeho penì¾enky.
Jednou jsme v úzkém krou¾ku seniorù, bývalých designerù podniku zabývajícím se výrobou vlnìných tkanin, rozebírali jako obvykle, pøíèiny rozpadu textilního prùmyslu. V ¾ivé debatì zaznívaly rùzné názory, dohady, závìry. Rozebírali jsme i otázku dovozu tkanin z asijských zemí. Neplodnou diskusi uzavøel jeden kolega slovy: „ Prosím vás, co furt melete, nebýt Vietnamcù tak dneska nemáme v èem chodit!“ Vzhledem k tomu, ¾e v minulosti byl preferován tì¾ký prùmysl, byla textilní výroba jako souèást lehkého prùmyslu, pouze na okraji ekonomických zájmù státu. Nízké platy ovlivnily výši dùchodù, tak¾e ani designeøi, ve svìtì patøící k textilní elitì, si dnes nemohou nijak vyskakovat.