Kdy¾ zaèala škola
Celé dopoledne jsem netrpìlivì èekala na zazvonìní telefonu. Nemohla jsem se doèkat, kdy se mi koneènì dostane telefonické pocty dozvìdìt se, jak dopadl první školní den mé pravnuèky Denisy. Aèkoliv nás dìlí vzdálenost 160km, mám tu èest být informovaná v¾dy jako první ze dvou prababièek i dvou babièek. Vá¾ím si toho!
Mezi èekáním na hovor se mi vybavila vzpomínka na první školní den mého dnes ji¾ ètrnáctiletého vnuka, studenta gymnázia, jeho¾ uvedení se do první tøídy pøíliš neodpovídalo obvyklým prvòáèkovským tradicím.
Pøed slavnostním zahájením školního roku, ne¾ se budoucím ¾áèkùm otevøela sklenìná køídla školní budovy, dostalo se mému vnouèkovi øádného rodièovského ponauèení o tom, jak se má øádný ¾ák ve škole chovat. Po pravdì øeèeno, moc si od toho neslibovali, ale vzhledem k tomu, aby jim v budoucnu nebylo vytýkáno, ¾e zanedbali výchovu, udìlili mu pro jistotu preventivní kázání. Aby ani moje babièkovské rady nepøišly zkrátka, pøispìchala jsem se svou troškou do mlýna. Pøes oèividný nezájem nastávajícího školáka jsem mu líèila, jak jsme museli sedìt pìknì v lavicích s rukama zalo¾enýma za zády. Záda musela být rovná jako pravítko. Podle toho paní uèitelka hned poznala, které dìti jsou hodné. Nejvìtší zlobivci a ulièníci sedìli v poslední lavici, zvané oslovské. Sdìlení o oslovské lavici v nìm koneènì vyvolalo zájem a otázku, kde jsem sedìla já. Záludná otázka šestiletého absolventa mateøské školy z oddìlení „velèákù“ mì zaskoèila. Prohlásila jsem, ¾e v¾dycky jsem sedìla v první lavici, kde sedí vzorné dìti, které se stále hlásí a dávají pozor na ka¾dé slovo paní uèitelky. Mìla jsem dobrý pocit, ¾e moje øeè na nìho uèinila velký dojem.
Kdy¾ nastal ten slavný den a rodièe s vyparádìnými a netrpìlivými školáèky vstoupili poprvé do tøídy, byl náš vnouèek první, který se øítil obsadit poslední lavici. Tøída se zaplnila dìtmi, mezi nimi¾ byla vìtšina holèièek. Rodièe, vèetnì babièek a dìdeèkù, se tlaèili v ulièkách podél zdí tøídy.
První zvonìní! První zvonìní v ka¾dém z nás probouzí dojemnou vzpomínku na vlastní školní léta, na školní léta našich dìtí, na to, jak ten èas rychle utíká. Tyto úvahy však rodièe našeho vnouèka netrápily. Podle toho, jak kluk suverénnì vlítnul do poslední lavice, aby tam zaujal polohu pistolníka amerického saloonu, obávali se vìcí pøíštích.
Laskavá paní uèitelka vyvolávala sna¾ivì se hlásící holèièky, které nesmìle tichounkými hlásky pøednesly básnièku, nebo zazpívaly písnièku.. Kdy¾ byl poèet sna¾ivých holèièek vyèerpán, obrátila se paní uèitelka na kluky: „ Copak, copak chlapci, nikdo z vás se nepøihlásí? Nikdo nemá odvahu?“ Musím prozradit, ¾e vnouèek byl rodièi pøedem instruován, ¾e v pøípadì, bude-li vyvolán, mohl by pøednášet „Polámal se mraveneèek“, nebo» vìdìli, ¾e dobrou ètvrtinu básnièky zvládá pomìrnì bez chyby.
Výzva paní uèitelky se nesetkala s ¾ádnou odezvou. Dìti ztichly plné oèekávání, kdo bude ten odvá¾ný chlapec. Nikdo se nehlásil. Jeden cti¾ádostivý tatínek výhru¾ným pokynem hlavy dal svému synkovi na srozumìnou, ¾e nastala chvíle chopit se šance. Kluèina se neochotnì vysoukal z lavice a se zjevnou nechutí se šoural k tabuli.
Kdy¾ se postavil vedle paní uèitelky, ozval se do napjatého ticha hlas z poslední lavice: „ Tak se uka¾ frajere! Do toho!
Pozdìji mi rodièe našeho vnouèka sdìlili, ¾e v tom okam¾iku mìli jediné pøání. Propadnout se do zemì.
No prosím, moje vzpomínka je u konce a telefon stále mlèí. Kdypak ta novopeèená školaèka asi zavolá? Doufám, ¾e budu zase první, kdo se dozví tu zprávu. Ka¾dé telefonické spojení s pravnuèkou je pro mì zdrojem prababièkovského potìšení.
Nedávno mi volala: „ Babíí, víš co mi øíkala máma? ®e kdy¾ byla malá, tak ti napsala pohádkovou kní¾ku a namalovala k tomu obrázky.“
„To je pravda Denisko“ odpovìdìla jsem. „Ještì mám tu její kní¾ku schovanou na památku. Je moc pìkná. A¾ k nám pøijedeš, uká¾i ti ji.“
Vzápìtí jsem si vzpomnìla, ¾e za ni tenkrát její máma po¾adovala honoráø. „ Deni, chtìla bys mi udìlat také takovou kní¾ku? Tvoje máma mi ji prodala za dvacet korun.“ Na druhé stranì bylo chvíli pøekvapené, pøemýšlivé ticho. „Babi, ale já ještì neumím psát! Ale víš co? Já ti namaluju jenom obrázky a budeš to mít jenom za deset korun.“
No tak se na to podívejme! Poèítat u¾ umí. Po kom to dítì asi je?
Zvoní telefon. Koneènì! Vzápìtí se ozývá ve sluchátku dìtský, zajíkavý hlásek: „Babíí, babíí já jsem tak š»astná! Tak hroznì š»astná! Ještì nikdy v ¾ivotì jsem nebyla tak š»astná. Byla jsem dnes poprvé ve škole. Sedím v první lavici s Betynkou. Mám rù¾ovou aktovku! A rù¾ové pouzdro! A pøihlásila jsem se první na básnièku.…“ Pøerušila jsem ji: „ Denisko, a jakou básnièku jsi pøednášela?“ „ Polámal se mraveneèek. Paní uèitelka mì pochválila!“Nevím proè, ale nìjak podivnì mì to dojalo.
Za týden nato, jsem plná zvìdavosti volala vnuèce, jak pokraèuje novopeèená školaèka. Náš rozhovor pøerušovala Denèina máma vìtami: „Deniso, pøestaò kòourat, nebo to budeš psát celé znovu! To je oblouèek? Tak se dìlá šikmá èárka? Proè to proboha všechno lepíš k sobì? Já se z tebe jednou fakt zblázním!“
A pak prý, ¾e se historie neopakuje!
Rù¾ena Sosýnová
