V dobré jsem mysli nasával zhluboka drá¾divou vùni Paøí¾e. Byl jsem v¾dy pragmatik, v pravý èas nenapravitelný romantik. Všechna cizí mìsta mi vonìla, i kdy¾ po ránu páchla stejnì sirnatì jako hrušovská Ostrava, nebo shnile jako Neapol. Paøí¾ zavánìla jinak; všeslibujícnìji, nespoutanìji, ¾ivoèišnìji a prostopášnìji.
Slovo prostopáštìji se mi líbilo. Byl jsem ale puntièkáø a musel jsem si umìt pøedstavit, jak voní prostopášnost. Urèitì absintovým odvarem z anýzu, pelyòku a øezavého líhu. Rád jsem propadal jeho pijáckému masochismu, kdy mi u¾ po prvním doušku zdøevìnìl jazyk i hrdlo a ucítil jsem hoøkost a ¾ár a¾ v plících a ¾aludku.
Kdy¾ jsem k tomu s po¾itkem rozkousal a polkl pár èerstvì upeèených kaštanù a zapudil ¾aludeèní š»ávy, rozpálil se mi i mozek a s nevšední troufalostí jsem oslovoval vilné dìvy v ulièkách Montmartru a peskoval jejich úlisné pasáky. Jen patøièná gramá¾ sibiøské vodky snesla srovnání s absintem; svojí ¾luèovou hoøkostí i všeobjímající rozkoší. Ke støídmé konzumaci alkoholu jsem pojal pozitivní vztah u¾ ve svých pìti letech.
Nešlo o moji první intoxikaci, ale pouze o novou ¾ivotní zkušenost. Za hrdinské odehnání lasièky, je¾ chtìla posvaèit naše angoráky, jsem mohl s otcem do obecní palírny. Náš karlátkový kvas mìl pøijít na øadu a¾ v pozdní noci a tak mì táta vysadil na galerku, odkud jsem sledoval vle¾e na re¾ných pytlech s døevem na otop tu tajemnou alchymistickou scenérii. Byly to zlaté èasy; bez šárky a viru H5N1.
Zatímco babky draly peøí a vzájemnì sobì i dìtem za pecí nahánìly hrùzu bajkami o hejkalech, slibkách a morách, chlapi mìli slivovicové párty. V palírnì byl zákaz politických pøí, mohlo se jen vzpomínat, tøeba jak pøekoštovaný kostelník Tkadlec, co mezi pobo¾nostmi pomáhal pøi pálení, omylem vypustil do potoka èerstvý kvas Hrnì z Hoøanska. Otrávil tím pstruhy i Hròu, ¾e se stal a¾ do pøíští skliznì bezvìrcem.
Bývalo mi moc pøíjemnì v tom ospale mírumilovném teple. Nasával jsem nakysle drá¾divou vùni švestek, hrušek s jablky i kouø trnkových polen a nepoznával své ještì pøed týdnem brunátnì znepøátelené sousedy, jak se teï rù¾olící k sobì mìli, poplácávali se po zádech, nalívali si èirou tekutinu, èichali k ní, vynášeli do nebe její øetízky a dívali se skrz ní proti svìtlu, aby ji posléze polykali a pøitom slastnì mlaskali a s uznalým pokyvováním škytali: To¾ herdek, ta píše, ogare...!
Od té doby jsem pevnì vìøil, ¾e jedinì slivovice by byla tím nejlepším receptem na všecky války a nesváry. Alespoò tak to u nás ve vsi fungovalo; jen po svatém pøijímání a v palírnì se i vyhlášení rváèi z pou»ových merend pøátelsky, jak mùj s mojù objímali a halekali, ¾e enem Valaši sú chlapi jako fík a jedna velká rodina...