11. srpen 1999 – toto datum vyvolalo ve mnì vzpomínky na den, kdy došlo k úplnému zatmìní Slunce. Jak jsem den pro¾ívala já?... o tom jsou následující øádky…
Na den, kdy mìlo dojít k úplnému zatmìní slunce, jsme se všichni moc tìšili, v¾dy» je to jeden z nejvzácnìjších pøírodních úkazù. Ale pøedpovìï poèasí moc velkou nadìji nedávala - na vìtšinì území oblaèno a¾ zata¾eno, pozdìji déš».
Takový okam¾ik, i kdy¾ bude zastøený mraky, bych chtìla strávit na nìjakém zajímavém místì. Na Milešovce jsem byla pøed tøemi dny, a tak se mi jako nejpøíhodnìjší zdál Lovoš. Navzdory pøedpovìdi i šedivé obloze vystupuji na zastávce Lovosice-mìsto a vydávám se po známé cestì podél domkù se zahrádkami, kde tu a tam štìkali psi, kdesi kdákaly slepice. Na
stromì se rozezpíval kos tak flétnovì jako pøed deštìm. Zatahuje se stále více, ale já si vykraèuji smìrem k Lovoši, èasu mám dost, k zatmìní mìlo dojít mezi 12,30 - 12,45 hod.
Cestou nikoho nepotkávám, pod šedou souvislou clonou oblaènosti se pohybují roztahané tmavì šedé mraky (nimbostratus) a zaèíná pršet. Míjím poslední domek a stoupám po cestièce vedoucí loukou kolem hrušní a dál podél keøù, kde na jaøe zpívala pìnice slavíková. Teï místo zpìvu je slyšet šumìní deštì v korunách stromù, které vystøídaly pásmo keøù. Déš»
sílí a ještì se zvedá vítr. Schovám se pod stromem, abych ten nejvìtší pøíval deštì pøeèkala, ale marnì. Navzdory pláštìnce, její¾ kapucu mi strhává vítr, jsem po chvíli úplnì promáèená, voda mi teèe za krk, boty promáèené a stejnì tak nohavice kalhot do pùli stehen.
Ochlazuje se, musím pokraèovat v cestì abych neprochladla. Mùj výlet se promìòuje v dobrodru¾ství, proto¾e cesta se promìnila v rozbahnìný potok. Po chvíli se déš» zmírní, témìø ustává, ale rozmáèený jíl se stává neschùdný, pøesto¾e se do nìj nohy i hole boøí, klou¾e, tak¾e kdy¾ udìlám jeden krok dopøedu, následuje klouznutí nejménì o dva dolù a
jedinou zábranou jsou kameny.... Boty obalené kilogramy bahna... svùj výstup na Lovoš vzdávám... Nedá se nic dìlat, vracím se zpìt stejnou cestou podél domkù se zahrádkami.
A pak se to stalo. Najednou je divné ticho, jediný pes neštìkne, neozývají se ani slepice. Pøesto¾e ji¾ neprší, obloha je pod souvislou nezvykle zbarvenou šedohnìdou tì¾kou clonou mrakù. Rozhlédnu se kolem sebe. Je mrtvo a støechy domkù a koruny stromù mají podivné fialovì hnìdé odstíny, pùsobí to na mì hrùzostrašnì, zmocòuje se mì podivná úzkost. Zastavím se a poslouchám to strašné ticho, sna¾ím se zapamatovat nepøirozené odstíny barev. Podívám se na hodinky - 12,38... Tak to je ono, úplné zatmìní slunce... Trvá to jen chvilièku a obloha trochu zesvìtlí, vrací se pøirozené barvy všemu kolem, zakokrhá první kohout,
rozštìkají se psi..... Tíseò ze mì rázem spadla. V té chvíli jsem si snad víc ne¾ kdykoliv jindy uvìdomila co pro naši planetu znamená Slunce....
oblaèno a¾ zata¾eno, pozdìji déš».