Stalo se to pøed ètyøiceti lety. Podivná, zvláštní pøíhoda, pro kterou jsem dodnes nenašla vysvìtlení.
Mému synovi byly tenkrát necelé ètyøi roky. Bylo to normální, hodné a zdravé dítì s prùmìrnými schopnostmi pøimìøenými jeho vìku. Jednou v podveèer si chlapec jako obvykle hrál se svými oblíbenými autíèky a zcela ponoøen do hry s donekoneèna nastupujícími a vystupujícími pasa¾éry v podobì medvídkù, zjevnì nevìnoval pozornost svému okolí.
Retrospektivní pohled nabízí všední scénu, která se ka¾dodennì odehrává v bezpoètu rodin a domácností: matka pøipravuje veèeøi, dítì si hraje, starší dítì píše úkoly, otec si ète. Poklidná atmosféra poklidné rodiny. Vidím to všechno jako dnes. Film, který se mnì odvíjí pøed oèima zachycuje jednotlivé detaily.
Zaèíná se šeøit. Obloha se zatahuje zlovìstným èerným mraènem, prudce se zvedá vítr. Støíbrný smrk dosahující ke kuchyòskému oknu zaèíná rozhoupanými vìtvemi dotírat na okno. Nejprve mìkce, za chvíli jakoby se v sílícím vìtru dobýval do kuchynì. Pøedzvìst blí¾ící se bouøky. Hrozivá mraèna pokrývají zèernalý horizont, ozývá se vzdálené hømìní. Miluji náladu krajiny a zvláštní tajemné napìtí pøed bouøkou. Do této atmosféry a prozaického loupání brambor se mi podivnou asociací vybavily dávno zapomenuté verše:
….a nikdy podivnì tak les rodný se nerozšumìl.
Já plakal bych rád, jen kdybych umìl.
Ten ironický pøísvit pod tì¾kými vìtvemi.
Ten veèer, jak vleèe rozbitá køídla dnes po zemi.
A co listí se smìje? A co se chechtá tak suše?
Stomílovými kroky, kam chtìlas‘ ó duše?
Fragment tìchto veršù mì na chvíli vrátil do školních lavic. Kdo to napsal? Jak se jmenoval básník? Co chtìl básník øíci? Pøemýšlím. Nemohu si vzpomenout. Vím zcela urèitì ¾e to mám nìkde v pamìti! Zaboha si nevzpomenu! Zlobí mì to. S bramborem napíchnutým na nù¾ jdu do pokoje a procítìnì deklamuji úryvek verše man¾elovi. Ptám se, jestli si nevzpomíná, kdo je autorem tìch kouzelných veršù.
Odpovìï zní: „ U¾ bude veèeøe?“
Tak to je marné.
Usilovnì vzpomínám dál. Pøece to vím, vím, musím si vzpomenout, mám to na jazyku!
A najednou se z pøedsínì ozývá jasný hlásek mého ani ne ètyøletého synka: „ Sova!“
Ach ano, Antonín Sova (!)….a medvídci dál pokraèovali ve svém vystupování a nastupování.
Závìr této zvláštní pøíhody je velmi prozaický a dokumentuje pøístup nìkterých jedincù k nevysvìtlitelným záhadám tohoto svìta.
Kdy¾ jsem s aktéry pøíbìhu konzultovala tento svùj èlánek, reakce mého syna, dnes in¾enýra programátora, s minimálními znalostmi o literatuøe byla následující:
„Víš co mami, místo té vìty nahoøe - dítì s prùmìrnou inteligencí, mù¾eš rovnou napsat – dítì napùl debilní!“
K synovì replice se ochotnì pøipojil man¾el:
„No jasnì (!). A o mnì jim tam mù¾eš klidnì napsat, ¾e jsem byl v¾dycky jenom konzument, kterého v ¾ivotì nezajímalo nic, ne¾ kus toho ¾vance!“