Daò z hlouposti
Toto je ètvrtstoletí stará reportá¾, kterou jsem publikoval v tehdejším motoristickém tisku. Dnes platí trochu jiné pøedpisy, ale pøezkoušení po odebrání øidièského prùkazu zùstává, a s ním i pocity, které je provázejí. Proto¾e jste pøíznivì pøijímali mé pøedchozí pamìti uèitele autoškoly, vìøím ¾e si se zájmem pøeètete i tuto reportá¾. Má ostatnì co øíci i dnešním øidièùm.
Je jeden z prvních jarních dnù. Sluníèko záøí na vymetené obloze, ale v ulicích mìsta se ještì prohání studený zimní vítr. Pøed vchodem do autoškoly podupává, pøechází a nervóznì pokuøuje skupinka mu¾ù rùzného vìku.
Otevírám vchodové dveøe a pouštím je do tepla uèebny. Pøibíhá další a s otázkou: símvás, jsem tu dobøe mi strká do ruky dopis. Ètu:
Dopravní inspektorát okresní správy SNB Prahy-západ projednal Vaši ¾ádost o navrácení odòatého øidièského prùkazu a podle § 14 odst. 3 vyhl. Ministerstva vnitra è. 87/1964 Sb. o øidièských prùkazech ve znìní vyhl. FMV è. 3/1972 Sb. a vyhl. 174/l980 Sb. o provádìní zkoušek odborné zpùsobilosti ¾adatelù o øidièské oprávnìní za pou¾ití ustanovení § 46 zákona è.71/l967 Sb. o správním øízení r o z h o d l , ¾e pøed vrácením odòatého øidièského prùkazu bude ovìøena vaše odborná zpùsobilost k øízení pøezkoušením z pravidel silnièního provozu. Dostavte se proto…
„Ano, jste tu dobøe!“ odpovídám a hned se tá¾i: „Jak jste pøišel o øidièák?“
„To víte, alkohol…“
„Zastavila vás silnièní kontrola?“
„Ne, mì zastavila sama silnice. Jel jsem na vojnì UAZem, nezvládl jsem vozidlo, narazil jsem a velitel-dùstojník si zlomil klíèní kost. Vìc dostal prokurátor a soud mì odsoudil na 10 mìsícù s odkladem na dva roky a ke odnìtí øidièského prùkazu na 3 roky. Z vojny jsem doma, polovinu mám za sebou, a tak jsem za¾ádal o prominutí druhé poloviny.“
„Dlouho u¾ jste nejezdil. Nebude vám to dìlat potí¾e?“
„Nebude. Ve výmìru mi dopravní inspektorát pøikázal absolvovat nejprve kondièní jízdy v autoškole. Uèitel byl se mnou spokojen a tak jsem pøišel na testy.“
„Myslíte, ¾e uspìjete?“ –„Nemyslím.“- „Uèil jste se?“ – „Uèil.“ „Tak proè si myslíte, ¾e zkoušku neudìláte?“ – „Chce to uèit se hroznì moc a dlouho. Rozhodl jsem se, ¾e to u¾ zkusím.“
„Jak jste pøišel o øidièák vy?“ ptám se souseda.
„Také alkohol. Zastavil jsem se ve vinárnì a kdy¾ jsem se vracel domù, u¾ na mne èekali. Asi to nìkdo ohlásil . Namìøili mi 0,6 promile alkoholu. Øidièák šel do èistírny a já z vozu do dílny.“
„Myslíte, ¾e je alkohol opravdu tak nebezpeèný, nebo se domníváte, ¾e je to jen propaganda:“ – „Nó, propaganda to není, ale -. Prostì nemìlo by se pít, ty pocity, kdy¾ èlovìk pod alkoholem nìkoho zraní musí být strašné!“
Uèebna se pomalu zaplòuje a hlouèek zvìdavých poslouchá náš rozhovor. Obracím se na jedinou ¾enu: „Jak vy jste pøišla o øidièák?“
„Mám spoluvinu na autonehodì. Vjí¾dìla jsem na nepøehlednou køi¾ovatku se znaèkou Stùj, dej pøednost v jízdì. Øidiè Trabantu s vlekem z NDR dostal na kluzké vozovce smyk, pøejel do protismìru na moji polovinu a tam do mne narazil. Je pravda, ¾e jsem si najela a¾ skoro metr k dìlicí èáøe, ale to jsem musela, abych vidìla. Ukázalo se potom, ¾e vlek Trabanta byl pøetí¾en,“ ospravedlòuje se ještì nyní. Mù¾e jí být ke ètyøicítce a je vidìl, ¾e nehoda znamenala neblahou událost v jejím ¾ivotì. Na zkoušce je podruhé a tentokrát se cítí dobøe pøipravena. Pokusil jsem se o nenápadné ovìøení jejich znalostí.
„Tak teï u¾ víte, co to znamená dát pøednost v jízdì?“
Chvíle ticha. „No já vím, co to znamená, ale nevím jak to vysvìtlit. Snad, ¾e musím zastavit, ne?“ dodává po chvíli pøemýšlení.
„Povinnost øidièe neohrozit, omezit mù¾e,“ radí nìkdo z pøihlí¾ejících a zbavuje ji rozpakù. Obracím se na nìho. „Proè vy jste tady?“
„Boural jsem na ¾eleznièním pøejezdu. Dlouho jsem jezdil, byl jsem unaven a vjel jsem na èervené svìtlo. Vlak mì zachytil a vlekl 150 m.“
„Stalo se nìkomu nìco?“
„Nestalo, jen jsem se znovu narodil“, smìje se a dodává: „Jdu do toho znova.“
„Myslíte, ¾e projdete?“ Úsmìv se vytratil.
„Spíše nemyslím. Je to dost vìc náhody. Jsou tam všelijaké chytáky…“
Otevírají se dveøe a vcházejí zkušební komisaøi. V místnosti se rozhostilo ticho a oba pøíslušníci se rutinovanì pouštìjí do práce.
„Jak to, ¾e jste neabsolvoval kondièní jízdy v autoškole? Èetl jste rozhodnutí? Máte to tam èerné na bílém: Proto¾e vám byl odòat øidièský prùkaz na dobu delší ne¾ rok, je nutné abyste absolvoval kondièní jízdy v autoškole. Je mi líto, - pøíštì.“ Oslovený zklamanì opouští místnost.
„Vás jsem neèetl a jste tu podruhé? Kdy jste tu byl prvnì? Loni v létì? Máte smùlu. Podle vyhlášky 174 musíte zkoušku absolvovat do 6 mìsícù, jinak vám øidièské oprávnìní propadá, je skartováno a musíte absolvovat celou autoškolu znova. Toté¾ platí pro ty, kteøí na zkoušce neobstojí podruhé.“ Další zklamaný odchází.. Kolik jich ještì bude?
Sleduji, jak se uchazeèi o „vyèištìný“ øidièák chápou pera a dávají se do práce. Zbylo jich 19. Jsou rozsazení ob køeslo a oba komisaøi bedlivì sledují, zda nìkdo neopisuje. Nikdo si netroufá. Buï uposlechli varování, anebo u¾ k nim dospìla povìst o sbírce tahákù staršího komisaøe. Pohled na zkoušené je neradostný a èlovìku jich je a¾ líto. Øidièi s mnohaletou praxí, nìkteøí z nich øidièi z povolání, pro¾ívají chvíle plné úzkosti. Potí se, rudnou, nervóznì si koušou nehty. Kromì dvou – tøí, kteøí zvládli test za pìt minut jim vyplòování èiní viditelné obtí¾e. Snad alespoò teï si polo¾í otázku: mìl jsem to zapotøebí?
Èasový spínaè budíèku ¾ene ruèièku neúprosnì k nule. Tøída se pomalu vyprazdòuje.
Odcházím mezi posledními. Na chodbì napìtí opadá, listuje se v uèebnici, ovìøuje se správnost odpovìdí. Pøicházím k nejstaršímu úèastníkovi, jeho¾ šedesátiny nedají na sebe dlouho èekat, abych polo¾il svou zvìdavou otázku.
„Celkom láhko sa vám to stane. Dneska jedete po silnici, zastaví vás pomocník a u¾ vám vezme øidièák.“
„Pomocník, ¾e vám vezme øidièák?“ divím se zcela nepokrytì.
„No jistì. On má na to plné právo, má pásku, nie? – „A za co vám ho vzal?“ – „No, za niè. „ – „Jak to za nic. Nìjak vám to pøece musel zdùvodnit?“ – „Prosím vás, choïte pryè, já bych vám nieèo povedal…!“
Pán se znechucenì odvrátil a mì nezbylo ne¾ oslovit nìkoho jiného. Zdálo se, ¾e dotyèný na mou otázku pøímo èekal.
„Taky alkohol. Sedìli jsme s kamarádem u piva, s nìjakou jízdou u¾ jsem nepoèítal. Doma jsem si vzpomnìl, ¾e ráno odjí¾dím na velikonoce a ¾e nemám benzín. Nenapadlo mì, ¾e jsem pil. Sedl jsem do auta a jel. V Motole mìla stanice zavøeno, tak jsem se rozhodl zkusit to na Bìlohorské. Nespìchal jsem. V kopci mì pøedjeli esenbáci, zastavili, dali fouknout a bylo to jasné: 500 Kè pokuty a pùl roku bez øidièáku.“
„Myslíte, ¾e jste prospìl?“
„Já nevím. Na testy já mám smùlu. Já kdy¾ dìlal papíry, tak jsem byl u zkoušky natøikrát. Teï jsem vyhlášku studoval poctivì. Ten poslední mìsíc jsem v ní byl dennodennì. To víte, za hloupost se platí!“
Vracíme se do tøídy. Oba komisaøi u¾ testy opravili a vyhlašují výsledky. Z 19 uchazeèù je pìt zklamaných, mezi nimi i starý pán, jemu¾ prý odòal øidièák pomocník. Z 55 dosa¾itelných bodù jich získal pouze 16 . A» je to jakkoliv, prùkaz mu do rukou právem nepatøí. Jenom¾e – kolik takových zùstává na silnici nepoznáno a krok za krokem spìjí k nevyhnutelné katastrofì, na ní¾ mo¾ná doplatí nìkdo úplnì nevinný!
Zkoušky skonèily a skupinka š»astlivcù, mezi nimi i naši dotazovaní doprovází komisaøe na inspektorát, aby pøevzali zpìt své øidièské prùkazy. Mo¾ná dnes odpoledne, mo¾ná zítra, pozítøí se zaèlení nepoznáni mezi ostatní øidièe. Tøeba je pøece jen poznáte: jsou pouèeni, rozumnìjší, opatrnìjší. Oni u¾ svou daò z hlouposti zaplatili.
Ivo Antušek
